Legenda meče moci -kapitola šestá- Tajemství šeptajících močálů:ukázka 1

Jeden svět se propadl v zapomnění a zrazu byli v druhém, ostře ohraničeném a mnohem strašlivějším. Alespoň tak jim to připadalo. Vše, co doposud zažili a spatřili, stalo se pouhou nicotností ve srovnání s tím, co měli před sebou.

Zdálo se, že se celá zem pokryla, pro oko neprohlédnutelnými kalnými vodami,táhnoucími se od od obzoru k obzoru. Žádný život, jen zápach tlejících těl uhynulých zvířat, která se již nikdy, pro troufalost tudy projít, ze sevření močálů nedostala ven, a  mrtvé stromy vyčnívající z hlubin mokřad, jejichž pahýly se povalovaly všude kolem. Sychravo a nevlídno. Samo nebe truchlilo nad ponurostí tohoto místa. Jen světýlka několik osamělých svatojánských mušek, poletujících v zákrytu mlžného oparu, převalujícího se nad hladinou, probublávající bahenními plyny, dávala částečnou šanci rozeznat, kde je pevná zem a kde smrtící vody.

Jakmile se dostali do blízkosti močálů, zřetelně uslyšeli děsivé šeptání navzájem se prolínajících hlasů, jenž mrazilo krev v jejich žilách. Jako kdyby v chladné temnotě močálů promlouvala tisícičlenná armáda nemrtvých, čekajících na každého živáčka, který by se jim snad mohl dostat do spárů, aby jej stáhli do propasti podsvětí a učinili jej sobě rovným. Toto však bylo pouhým stínem hrůzy skrývající se pod povrchem. Oči, jenž nikdy nespí, již spatřily svou kořist.

Do dáli před nimi se táhla klikatící se stezka, porostlá seschlou travou, jenž přetínala močály v půli a propojovala jejich břeh s protilehlým. Jediná cesta, kudy, jak se zdálo, bylo možné přejít.

"Úplný sad divů," pronesl Baile, jak se rozhlížel kolem, svírajíc uzdu svého koně.

"Měli bychom se vrátit a jet druhou cestou," navrhl Tristan.

"A uznat tak, že princeznička měla pravdu? Na to zapomeň!"

"Nechápu, proč si tak hrozně tvrdohlavý. Až doposud nám vždy radila dobře."

"Někdy přemýšlím, jestli jsi bratr můj nebo její."

"Zatraceně, Baili," zahromoval, jelikož jej bratrův přístup, již přestával nechávat netečným.

"To je ono! Teď v tobě konečně po dlouhé době, vidím toho malého kluka, který mi kdysi v seníku rozbil nos. Toho tu potřebujeme."

"Jdeme, ať už máme ty proklaté močály za sebou, zavelel Tristan, jelikož už neměl sílu ani náladu s Bailem v polemizování pokračovat, a jako první vstoupil na stezku. Koním se však příliš nechtělo. Neklidně pofrkávali a při sebemenší zastávce, přecházeli zadními ze strany na stranu.

"Koně jsou neklidní," pronesl Denic, kráčející třetí v pořadí za Tristanem a Nemedem.

"To my všichni," odvětil Nemed.

Plachostí koní se celá situace komplikovala, neboť soustředit se na správné kladení nohou, vyhýbání se popadaným větvím a ještě mírnit plašící se zvířata, nebylo jednoduché. Navíc, čím blíže byli středu stezky, tím více se vše horšilo. Po temné hladině čas od času přeběhla skupina, bez zjevné příčiny vznikajících, vln, jež nevěštily nic dobrého.

Jakmile překročili onu magickou hranici, stalo se šeptání močálů tak hlasité, až by se zdálo, že kráčejí v obklíčení obrovského davu, promlouvajícího přímo do jejich uší,div se rty nedotýká jejich boltců.

Tak náhle, jako blesk z čistého nebe, se před Tristanovým koněm objevil podrážděný had, jenž hřebce natolik vyděsil, že se prudkým vzepětím na zadní vysmekl z Tristanova držení a zběsilým tryskem, následován stejně splašenými druhy, pádil ke břehu, k němuž mířili. Celá stezka za nimi, před nimi i kolem byla v tom momentu pokryta vzájemně se přelézajícími těly nejrůznějších hadů, jenž jim odřízli cestu.

"Kde se tu sakra vzali," zaklel Nemed.

"Nemám tušení. Tohle není ani trochu dobré," podotkl Denic.

"To tedy není. Musíme pryč. Dávejte pozor, kam šlapete. Nevíme jestli nejsou jedovatí."

Jen se po Tristanově připomínce pokusili hnout, šeptání ustalo. Nastalo ticho tak tíživé a prázdné, že se úzkost z něj prohryzávala hluboko do morku kostí a navozovalo pocit naprosté beznaděje. Jako klid před ničivou bouří. Něco se mělo stát.

Z hlubin spící věčnosti náhle začala probleskovat bílá záře, přibívající na intenzitě, jenž během okamžiku zamířila přímo k nim.

Tristan, který se ihned rozvzpomněl na Feyno varování, uslyšel slabé plesknutí. To Baile, ve snaze dostat jednoho z hadů ze své boty, uklouzl po bahnitém okraji stezky a jednou nohou stoupl po koleno do vody.

"Jdi z té vody, rychle," zavolal na něj. Jen to dořekl, prorazila hladinou dvě gigantická svalnatá těla odporných obřích hadů, temně šedé šupinaté kůže, dvěma růžky nad dýchacími otvory a očima tak černýma, jako samo nitro země.

Zatímco jeden čelil spršce šípů z Tristanova a Nemedova luku, druhý se pokusil napadnout od skupiny vzdáleného Baila. Ten se však stačil uhnout a hadovi, jehož hlava jej jen těšně minula, zabodnout jeden ze svých nožů hluboko do oční bulvy. Na to se had, zmítajíce sebou, ponořil a s ním i druhý.

"Co to zatraceně bylo," vyštěkl Baile, jemuž až nyní došlo leknutí z nečekané situace.

"Baili," zařval vyděšeně Tristan, když se za bratrovými zády objevil masitý ocas, jenž jej švihem, v zásahu do žeber odhodil na mělčinu.

Pokusili se běžet k němu, avšak všude kolem nich se z vody vynořovali další a další hadi, znemožňující jim svými zuřivými výpady, byť jen nepatrně se přiblížit.

Baile, který si trvrdým dopadem vyrazil dech, se otočil právě v okamžiku, kdy se k němu přibližovaly dva obnažené jedové zuby. Nedalo se již nic dělat. Přivřel oči, aby se nemusel dívat strašlivé smrti do tváře a tu uslyšel známý zvuk taseného meče.

Prohlédl přesně když Feya ve své vlčí helmě, přidržela hadovu hlavu, tahem levačkou řízla hluboko do kůže těsně za koncem spodní čelisti a následovným sevřením jílce oběma rukama, mu dvěma zásahy do stejného místa setla hlavu.

Chycením za zápěstí pomohla Bailovi na nohy a podpírajíce jej, se s ním dostala zpět na stezku. Jen se přiblížili na dosah ostatním, vyřitila se proti nim hlava dalšího hada. Feya od sebe odstrčila Baila směrem k Tristanovi zapřela se nohou vzad a hrot zabodla přímo do horního patra v otevírající se tlamě. Útočník byl na místě mrtev. S vypětím značné síly vytáhla meč z rány a podívajíc se Tristanovi do očí, pronesla: "Vemte ho a vypadnějte odsud."

"Sama to nezvládneš."

"Hned!"...............