Krvavý anděl - (v přípravě) - Kapitola třetí- Noc a den (ukázka 1.)

Zhmotnil se v jedné odlehlých zapadlých uliček nedaleko nábřeží, čpějících hnilobou a splašky. Opilec dávící se zvratky nedaleko něj, měl příliš mnoho práce se zachováním vlastního zhýralého života, než aby si ho vůbec dokázal všimnout.

V podstatě se uvnitř necítil o nic lépe než on. Bylo mu prahbídně a to z mnoha důvodů. Prohrál sám se sebou, zarmoutil Zara, neuspěl v obhajobě svého rozhodnutí a co bylo nejhorší, zrazovalo jej vlastní tělo. S povědomím, že je potencionální zdroj potravy již tak blízko, mu v žilách náhle vřela krev. Útroby se svíraly potřebou nakrmení. Svaly se napínaly jako struny připraveny k výkonu. Znamenalo to jediné - začal lovit.

Pokus odolat volání smyslů by znamenal skutečnou hrozbu pro dárce. Podléhala-li jeho fyzická podstata té krvavé touze, musel si zachovat alespoň špetku zdravého rozumu, jenž by zodpovídal za jeho činy. Stačilo by tak málo, aby zabil. Pít po půstu déle, než je přípustné, zakousnout se příliš hluboko, učinit špatný pohyb, opomenout jak snadno "rozbitnou" strukturu svírá. Bylo tolik možností a tolik soustředění potřeba vynaložit.

Na křižovatce dvou napojujících se ulic zastavil a zavětřil. Pach laciných voňavek, alkoholu, kouře a potu potajmu se v zákoutí "pářících" těl, mu napovídal, že je blízko. Jak by sám ďábel pravil s chlípnou rozkoší: "Vítejte v semeništi hříchu."

Měl štěstí - pokud se tomu v tomto případě tak dalo nazývat - neboť na jednom prvních rohů toho zkaženého "městečka" uvnitř města postvávaly dvě z místních "žen lásky" a drmolily  mezi sebou, zatímco, dle přitlumených stenů z přítmí, kdesi stranou jedna z jejich družek náležitě obšťastňovala jednoho z mnoha zákazníků, které jim tato noc přinese. Adrian se měl stát jedním z nich, ovšem jeho potřeby se značně odlišovaly.

Rituál zůstával neměnný - postara se, aby si jej všimli a poté již sami kráčely možné skáze. Vždy to tak fungovalo. Byla to jedna z jejich domén. Ani tentokrát nečekal dlouho. Urozené vzezření majetného mladého muže, navíc kombinované s přitažlivostí dravce, která činila jeho tvář - aniž kdy sám pochopil proč - pro lidské pokolení neodolatelnou účinkovaly podobně jako barevné mimikry masožravé rostliny, chystající se pozřít kolem poletující zmámenou oběť.

Zamířily k němu obě dvě. První byla zralou ženou platinových vlasů s nejméně čtyřmi křížky na prsou a dle stavby těla soudě i početnou skupinou hladových krků, které se takto pokoušela uživit. Druhá - drobná brunetka, jíž i přes nízký věk již nyní v krvi koloval odkaz předků, co ji během několika příštích let připraví o život. Nevadilo mu to. Lidské choroby se jej nijak nedotýkaly a vybíravý nikdy nebyl. V chůzi se nadmíru nepřirozeně pohupovaly v bocích, ve snaze dát na odiv své ženské přednosti. Pro jiné vskutku působivé představení.

Část, která zajímala jeho, pozoroval již z dáli. Tepala pod kůží připravena okusit ostrost jeho tesáků. Jak lehce té nutnosti podléhal.

"Dobrý večer, mladý pane," zašvitořila koketně brunetka.

"Nehledáte společnost," přidala se hned starší. Obě na něm mohly oči nechat. Jak snadné. Stačilo si jen vybrat.

"Dobrý večer," odpověděl se svou vrozenou slušností a úctě k ženám, přihlížeje jak pod účinkem jeho hlasu "roztávají".

Vábidlo účinkovalo bezchybně. Nikdo nedokázal jedincům Adrianova druhu odolat a nezáleželo, zda šlo o ženu či muže. Probouzející se touha těch dvou mu zaplnila chřípí.

"Popravdě jsem skutečně........."

Přišlo to stejně nečekaně, jako se před "nevěřícím Tomášem" zjeví přízrak, jenž jej uvědomí, jak chyboval. Uprostřed nádechu dočista zdřevněl, v šoku spatříc ve tvářích obou žen, problesknutí jiné podobizny.

Spolu s ní přišlo i poslední možné prozření pro smysly zahalené clonou krvavého chtíče. Prozření, v jaké již nedoufal.

Co to proboha dělal? Vždyť ta mladší je v podstatě ještě dítě a starší by mu téměř mohla být matkou, přivedla-li by jej na tento svět jako mladinká dívka.

Ani jedna neměla správně štíhlou labutí šíji, vlasy černé jako noc, hedvábnou bledou pleť, ani přenádherné modré tůně, v nichž se té osudné noci zrcadlil. Nenašel co potřeboval. Nedostalo se mu klidu, jehož vždy nacházel, když ji vyhledal. Postrádal ji natolik, že pouhá podvědomím vyvolaná vzpomínka na ni dokázala na okamžik zahnat nutnost krmení do pozadí. Dokáže ji však ještě potlačovat?

"Jste vpořádku, mladý pane," zeptala se brunetka s upřímnou starostlivostí. I starší projevovala obavy. Ocitl se v lítém vnitřním boji dvou svých částí. Měl-li vypomoci té, o kterou stál, musel učinit nutná opatření. První z nich - odejít dokud je ještě čas.

"Ano jsem. To jen, že jsem velice dlouho nezažil společnost takto půvabných dam," zalichotil jim. Několik vhodně volených slov a byly ještě povolnější než doposud.

"Takže," zavrněla starší, " nechtěl byste té společnosti využívat déle," nabídla mu smyslným hlasem a učinila krok k němu. Musel vynaložit  velké úsilí, aby zůstal vklidu stát na místě. Chtěl couvnout, dravec v něm naopak ještě blíž.

Odkašlal si, aby trochu uvolnil palčivou žízní stažené hrdlo.

"Obávám se, mé dámy, že bych pro vás této noci nebyl příliš dobrým druhem."

Kolik pravdy se v tomto zdělení skrývalo neměly naštěstí ani ponětí.

Co neočekával byla reakce brunetky, která jej bez zaváhání uchopila za předloktí, téměř se mu přilnouce k boku. Žíly na jejím zápěstí se tak Adrianovi odhalily více než bylo zdrávo. Zřetelně slyšel jak v nich klokotavě proudí krev sem a tam. Zároveň s tím cítil jak se mu v očekávání s jemným trnutím prodlužují špičáky. Zřítelnice se naštěstí doposud potřebám predátora nepodřídily.

"Nespěchejte přeci. Zůstaňte s námi. Jste osamělý a prokřehlý na kost. S námi vám bude dobře."

"Můžeme udělat vyjímku," přisvědčila hned starší.

"Nemusel byste nám platit, nějak bysme to už zamaskovaly."

Čím déle s nimi zůstával, tím více je ohrožoval. Musel zmizet. Okamžitě.

"Víte co? Mám jeden návrh," pronesl s vypětím všech sil, sáhnul k opasku a odendajíc od sebe dívčinu ruku, jí vtiskl do dlaně naditý měšec.

"Co kdybyste si toto vzaly a zbytek této noci zůstaly někde v teple u ohně, při sklence něčeho dobrého k pití. Mělo by to být dost na to, abyste odevzdaly smluvenou částku muži, jenž na vás dohlíží a ještě si nechaly pro sebe a své blízké."

Obě zůstaly naprosto uvytržení.

"To přeci nemůžeme přijmout," vysoukala ze sebe nakonec starší, když se trochu vzpamatovala.

"Ale ano, můžete,"pravil rozhodně, používaje při tom na ně svého vlivu.

"Tak tedy na vaše zdraví?"

Pohlédl na brunetku a v lehkém pousmání, jež dokázal vyloudit na strnulosti svých mimických svalů odpověděl: "Pokud vám to bude k radosti, pak i na to mé. Dobrou noc, mé dámy," ukončil debatu jak nejrychleji jen mohl a zamířil zpět k místu do něhož se prve přenesl.

"Děkujeme," slyšel ještě jak za ním obě sborově vykřikly, ale již nedokázal reagovat.

Nohy ho nesly dál a dál na úkor nespokojenosti lovce uvnitř něho.

Musel být s ní. Alespoň na kratičký okamžik. Nutně potřeboval její blízkost. Ne však v tomto stavu. Nejprve se musel postarat, aby nikdo nepřišel k úhoně, natož pak ona. S tímto rozhodnutím se hneda za prvním rohem, kde nebylo ani živáčka dematerializoval.

Stačil kratičký přenos. Jen několik vteřin ve vířící temnotě a již se podrážky jeho vysokých bot vtiskly do měkkého, vlhkostí nasáklého, mechoviště menší mýtiny. Vůkol nic víc než štíhlé trupy vysokých jehličnatých "titánů", jež se pokoušely "obejmout" pásy husté mlhoviny, líně se převalující při zemi.

Vysvlékl se do poloviny těla, vystavujíce tak svou bledou ledově studenou pokožku mrazivé noci a zaposlouchal se.

Za potokem tři míle na východ se mísil dusot několika párů drobných kopýtek. Množství krve bouřící v osrstěných tělech pro něj sice nebylo tak lákavé jako tekutiny lidské, ale na tom mu už nezáleželo. Mírně se přikrčil a nasávaje vzduch z plných plic, již zcela zasalepen žízní, neomylně tryskem vyrazil daným směrem..............................