Legenda meče moci - Kapitola pátá - Nečekaný společník - ukázka 1.

   Den se pozvolna chýlil ke svému konci, pokrývaje krajinu nekonečných lesů podivuhodnou směsicí podlouhlých tajemných

stínů stromů, když v ležení bojovnic započalo velké klání, v němž se okázale předváděla, před čtveřicí přítomných mužů, boje-

schopnost, technika a síla, jakou ženy vládly.

V rozlehlém sále, jen o něco málo menším, než byl sál s trůnem, jenž již společenstvo mělo možnost vidět, zdobeným

mohutnými, runami pokrytými, sloupy a dřevořezbami kočkovitých šelem, se v záři pochodní, plápolajících v těžkých

kovových stojanech, poblíž kamenných úseků stěn, sešlo shromáždění žen, hlasitě podporujících své bojující kolegyně.

Pomyslný ring tvořil prostor mezi stojícím davem a jedním dlouhým a dvěma krátkými stoly, navazujícími na něj s prostorem

pro procházení, jako dvě kratší strany neexistujícího obdelníku.

U dlouhého stolu seděla jen královna Aránia, která si pro tuto příležitost sňala svou korunu, a po její pravici, s nohami

přivázanými k těžkým vyřezávaným křeslům a rukama spoutanýma okovy, tak, aby dosáhli na poháry s vínem, seděli vedle sebe

Tristan, Baile, Denic a Nemed. Za jejich zády opět stála řada bojovnic s ryšavou velitelkou Jamer, jako vždy se zdržující v

blízkosti královny.

U kratších stolů pak seděly ženy s výsadním postavením v komunitě s přízní Aránie.

Nevěděli, co si o tomto, dlužno říci působivém, představení a chování královny Aránie mají myslet. Na jednu stranu jim

poskytla víno a nejrůznější vybrané pochoutky a na druhou jim odebrala jejich zbraně a držela je proti jejich vůli ve své

přítomnosti, přivázané jako otroky na galejích.

Dívaje se na již, bůh ví kolikaté, dvojice bojovnic, zápasících za pomoci do hladka ořezaných holí, dokud jedna z

nich neskončila zády na zemi, došla již Tristanovi trpělivost a nahlas projevil své rozhořčení.

„Máte poněkud divné přestavy o pohostinnosti. Zacházíte takto i s jinými muži?“

Královna se na něj s pousmáním podívala a klidným tónem odpověděla: „Ne, těm většinou rozpářeme břicha a necháme je

napospas divé zvěři.“

„To je opravdu uklidňující zjištění,“ podotkl mimoděk Baile. Královna na něho okamžik hleděla a poté upřela svou pozornost

opět k Tristanovi.

„Vy se ale nemusíte ničeho obávat. Jak už jsem řekla, jste mými hosty. Toto vše je jen malým bezpečnostním opatřením.“

Uchopila pohár a dodala: „Nabídněte si víno. Je vynikající.“

„Poněkud trpké zdá se,“ pronesl ironicky Denic, avšak královna je již neposlouchala, neboť nyní měl přijít na řadu souboj, v

němž měla skrytý osobní záměr.

Plavovlasá ceremoniářka zarazila pohybem ruky soupeřící dvojice, postavila se k okraji stolu vedle královny a promluvila ke

stojícímu obecenstvu.

„ Nyní, na závěr dnešních klání, přichází okamžik, na který již všichni netrpělivě čekáme. Boj nejlepších z nejlepších. Tak jako

se setkáváme my ženy ve válkách s muži, tak i zde stanou tváří v tvář dva konkurenti z říše zvířat. Kočkovitá a psovitá šelma.

Jako první přichází vyzyvatel s královskou přízní. Silný, mocný a nebezpečný TYGR.“

Druzi sledovali, jak se, z jejich pohledu, levá část davu rozburácela a s jásotem se pozvolna rozestupovala, aby uvolnila prostor

pro přicházející bojovnici.

„No, pane jo,“ zareagoval s nevěřícím pohledem Nemed.

„Zatraceně,“ přidal se Denic a vše završil Baile s poznámkou: „Tady je jasný důkaz, že i bohové jsou omylní. Museli mít hodně

špatný den, když se tohle dralo na svět.“

V levé části bojového prostoru se zastavila, téměř dva metry vysoká, bojovnice s ohnivě rudými, kratšími, hojně zvlněnými

vlasy, v níž ženu bylo možné poznat pouze podle drobnějších jemných rysů ve tváři a náznaku ňader, svalovinou podobných

spíše hrudi velkých opů, zdvihajících se pod silným vyztuženým dílem bojového oděvu, v barvě tygří srsti.

Z pod krátké, do polou stehen sahající kožené sukně, z temně hnědých širokých třásní, vyčnívaly takřka mužské, nadmíru

osvalené nohy, obuté do polou holení vysokých bot, ve stejné barvě jako byla zbroj, na ramenních krytech opatřená ostrými

bodci.

Mohutná zápěstí měla téměř až k loktům stažena koženými nátepníky, opatřeními jakýmsi zkonstruovanými jednoduchým

zařízením, jenž bojovnici umožňovalo mít na prstech nasazené dlouhé kovové spáry.

Vše bylo završeno helmou, vypadající jako by byla zhotovena ze zlata, v podobě hlavy tygra, s detaily uší, čenichu i horních a

dolních tesáků, kterou měla bojovnice po celou dobu, co si dunivým hlasem vyžadovala pozornost obdivovatelek, v podpaždí a

nyní si ji nasadila na hlavu.

Jakmile jí jedna ze stojících žen podala její hůl, ujala se plavovlasá ceremoniářka opět slova.

„A nyní přichází vyzvaný soupeř s divokou nespoutanou krví. Hbitý, ostražitý a inteligentní vládce psovitých šelem. VLK!“

Po slově vlk se v pravé části publika strhl ještě větší ohlas, než před okamžikem. Bouřící dav, jednohlasně skandující slovo vlk

se začal rovněž rozestupovat a čtveřice s posvátnou hrůzou sledovala, co že se vynoří nyní. To co spatřili je však naprosto

ohromilo.

S holí již připravenou v pravé ruce, vystoupila na bojiště středně vysoká žena, pevné přirozeně osvalené postavy, s tvary jež

patří k ženským půvabům na svém místě.

Oblečena byla do černé kožené pro boj vyztužené zbroje, nesoucí zvláštní ještě temnější znaky, jak na části trupu, tak na

ramenních chráničích. Krátkou sukni z černých širokých kožených třásní, měla navíc ozdobenu čtyřmi napodobeninami vlčích

ocasů, umístěných vpředu, vzadu a na bocích.

I tato žena měla do tří čtvrtin holení vysoké boty a kožené nátepníky na zápěstích. Z tváře byly vidět pouze překrásně zářivě

modré oči, plné krvavě rudé rty, brada a část spodní čelisti, neboť měla již od prvního okamžiku, kdy ji spatřili, na hlavě

temnou helmu se stříbrnými rytinami v oblasti nosu a tváří, jež byla ozdobena umělecky ztvárněnou hlavou vlka vyrytou na čele

a dlouhými černými koňskými žíněmi, vystupujícími z vrchní části helmy.

Jaké měla vlasy nebylo znát, neboť je měla uschované pod helmou.

Proti gigantické protivnici vypadala neuvěřitelně drobně.

„To nemůže myslet vážně. Vždyť je téměř o dvě hlavy menší a o půl váhy lehčí, než to monstrum,“ podivil se Nemed.

„Musela přijít o rozum, když do toho boje šla.“

Královna, aniž by odtrhla zrak od bojovnic, zaraegovala na Bailovu připomínku slovy: „ V naší říši je výzva k boji poctou, jejíž

odmítnutí se trestá smrtí.“

„Neměla tedy na vybranou,“ špitl tiše sám pro sebe Tristan a nespouštěl z bojovnice ve vlčí helmě oči, stejně jako ostatní.

„Tygr“ se postavil před „vlka“ s holí připravenou k boji a obě čekaly na povel ke střetu.

Ten přišel během okamžiku.

S pověstnou mrštností vlků se bojovnice uhýbala a útočila na horu svalů před sebou. Ač vůči silové a fyzické převaze protivnice

ve značné nevýhodě, od prvního okamžiku byla zcela zjevně mnohem lepší a zdálo se, že je již předem jasné, kdo že v tomto

klání zvítězí.

To však čtyři společníci ani vlčí bojovnice sama, neměli ještě tušení, co má královna Aránia v plánu.

Žena s vlčí helmou dodržovala všechna pravidla čestného boje, avšak tygří bojovnice, cítící svou blízkou prohru si hodlala

drobně vypomoci.

V jednom okamžiku boje stlačila „vlčice“ svou holí hůl protivnice k zemi a poté jí konec hole přidržela u krku, aby naznačila

jeden z mnoha svých výherních chvatů. Jakmile však ustoupila, chtíc dát sokyni prostor k novému společnému začátku z

výchozí pozice, se po ní tygří žena ohnala a kovovými spáry jí do krve sekla na hřbetu ruky. To vyvolalo vzbouřené ohlasy nejen

u příznivců vlčí bojovnice, ale i u mužů.

„No, to snad ne,“ zahromoval Baile.

„Tohle nebylo fér,“ přidal se Denic.

Tristan jen s němou hrůzou sledoval, jak se boj bude vyvíjet dál. Sám nevěděl proč, ale v podvědomí stál stejně, dle reakcí

soudě, jako jeho druzi na straně ženy s vlčí helmou.

Ta se, zjevně rozlícena zákeřným výpadem protivnice, rozhodla, že ne vždy se vyplatí jednat slušně.  vrámci střetnutí

holí, vrazila soupeřce, koncem hole jednu silnou ránu do brady, dostala se jí za záda a kopnutím do zadnice, ji od sebe patřičně

odstrčila.

„Jo, to je holka podle mýho gusta,“ zaradoval se upřímně nad změnou Baile.

Královna si byla vědoma toho, ke komu budou sympatie mužů směřovat, proto nyní přišla chvíle pro její zákeřný čin.

Pohybem ukazováku k sobě přilákala, za jejím křeslem stojící, zrzavou Jamer, a tak, aby jí všichni čtyři slyšeli pronesla:

„Správná kočička musí mít ostré drápky a já chci, aby ta naše vyhrála. Dej Giro meč.“

„Jak si přeješ, královno.“

Velitelka vytasila svůj meč, zavolala na tygří bojovnici a hodila jí ho.

To ženu ve vlčí helmě, na rozdíl do její soupeřky, překvapilo. Ještě mnohem více však to, co ihned následovalo, neboť královna

na okamžik povstala a silným hlasem zvolala: „Myslím, že by bylo zajímavé toto klání trochu oživit něčím novým. Proto

vyhlašuji souboj na život a na smrt.“

Ohlasy na tuto zprávu byly rozporuplné, nadšené i zděšené zároveň, dle převažující podpory jednotlivců v davu.

„Vlčice“ pohlédla na usedající královnu a ta se na ni jen jedovatě usmála.

„Počkejte, to přeci nemůžete. Co svede hůl proti meči. Není to čestné,“ pokoušel se Tristan zastat vlčí bojovnice, která se již

vyhýbala výpadům meče.

„A co je v životě čestné,“ zeptala se královna, aniž by dále na připomínky kohokoliv z nich reagovala.

Pokoušeje se ochránit hlavu, zvedla lidská „vlčice“ obě ruce s holí nahoru.

Náraz ostří meče však hůl přerazil v půli. Nyní byla vlčí bojovnice téměř bezbranná a musela soustředit veškerou pozornost,

aby se výpadům vraždícího ostří dokázala včas vyhnout.

Tristan se na to nemohl dívat.

Nahnul se ke královně, co mu to jen pouta dovolila a pravil: „Dobře, již jste dostatečně ukázala svou moc, tak to zastavte!“

Pohlédla mu do očí a řekla: „Ne. Vítězí jen ten nejsilnější. To je zákon přírody.“

„Ale my nejsme zvěř,“ ohradil se razantně Tristan.

Odvrátila svou tvář k bojovnicím a s arogantním úšklebkem špitla: „Kdo ví.“

Sálem se ozvaly hlasy úleku následující poté, co hrot meče jen těsně minul břicho ženy ve vlčí helmě, přičemž bylo jasně

slyšet, jak škrtl o vyztuženou část kožené zbroje.

Ihned nato se „tygřice“ rozmáchla a snažila se vlčí bojovnici zasáhnout do krku. Ta se však sehnula a v poddřepu ji zasáhla

úderem  pěstí do slabiny, která již nebyla chráněna zpevněnou částí oděvu.

Žena zavrávorala, což vlčí bojovnici poskytlo dostatek času se zvednout.

Přemety vzad se před útočící soupeřkou dostala ke kamenné stěně, kde z kovového stojanu vytáhla pochodeň, natáhla se po

poháru s vínem ženy sedící na kraji jednoho ze dvou kratších stolů, vsákla víno do úst, dala si pochodeň před obličej a víno do

ní vyprskla.

Obrovský plamen, který se tak vytvořil protivnici nepatrně ožehl vlasy a v úleku ji, vyvedenou z koncetrace, donutil k ústupu.

Vlčí bojovnice hodila podchodeň na zem, popadal do rukou obě části zlomené hole a začala s nimi na protivnici útočit.

Ránou levačkou zasáhla soupeřčino levé koleno a následující úder pravou rukou zasáhla tu samou nohu z boku stehna. Tím se jí

podařilo za jásotu přihlížejícího davu žen, dostat soupeřku na kolena.

Údery přicházely rychle po sobě jako smršť.

Další úder pravačkou zasáhl protivnici do helmy, následující do pravé ruky, čímž jí vyrazila meč a vše dovršila ranou loktem do

obličeje, kterým ji povalila na záda.

Bleskově sebrala meč a stojíce nad ní, jí přidržela hrot u jamky na krku.

V tom okamžiku nastalo hrobové ticho.

Udýchaná vlčí bojovnice se ani nepohnula.

Aránia, v jejíž tváři se zrcadlila směsice překvapení, zklamání a hněvu, povstala a nasupeně vyhrkla: „Na co čekáš? Dokonči to!

Ona by s tebou také neměla slitování.“

Lidská vlčice se neustále bej jediného pohybu dívala své sokyni zpříma do očí.

Aránia ztratila trpělivost.

„Přikazuji ti, abys ji zabila,“ zaječela a celá v obličeji zbrunátněla.

Žena ve vlčí helmě k ní ihned nato odvrátila a zareagovala. Napřímila a meč hodila bez jediného

slova, s řinčením stranou na zem. Poté natáhla ruku k ležící soupeřce, jenž se jí se zmatením ve tváři zachytila a nechala se

vytáhnout zpět na nohy. Byla to jasná vzpoura.

Na znamení smíru, položila vlčí bojovnice dlaň na srdce své a poté její, načež žena v tygří helmě kývla hlavou, v projevu úcty.

Obecenstvo nyní celé propuklo v jásot.

Přidržujíce si krvácející hřbet levé ruky, „vlčice“ pevným odhodlaným krokem odcházela.

Míjejíc dlouhý stůl se její modré oči krátce, avšak upřeně zahleděly do Tristanových a tento její jediný pohled  mu zcela sebral

dech.

Netušil čím si to zasloužil, avšak sledujíc, jak mizí mezi lidmi, pociťoval zvláštní zaujetí touto ženou, která svým

neuvěřitelným bojovým uměním dokázala, takřka holýma rukama, zvítězit nad smrtí, brousící si na ní své trháním lačné zuby.

„Zdá se, že srdce má stále převahu nad krutostí sladkých bestií, nemám pravdu královno?“

Bailův výsměšný vyzývavý tón královnu rozběsnil.

Vztekle odsunula své křeslo, aniž by čekala na pomoc služebných a rázným pochodem zmizela v jedné z bočních chodeb.

Poněkud zmatená ceremoniářka předstoupila před dav a pronesla: „Královna je unavená. Hry jsou tímto u konce.“

   Po chodbách královnina sídla se neslyšně pohybovala postava pronásledující ryšavou velitelku Jamer, kráčející k supící a

blesky sršící Aránii.

Jakmile vstoupila do trůního sálu, se postava ztratila jako přízrak v temných zákoutích sálu a z úkrytu naslouchala všemu, co

bylo pronášeno.

Královna seděla na trůnu s pohárem vína v ruce, podepíraje si bradu.

Velitelka před ni předstoupila a poklonila se.

„Postarala si se o ně,“ zeptala se Aránia.

„Právě teď odpočívají v našem žaláři, tak jak sis přála.“

„Dobře potřebují trochu zkrotnout.“

Rozhovor narušila svým příchodem ona statná žena s ohnivými vlasy, jenž prohrála zápas s vlčí bojovnicí. Ihned jak došla k

Jamer padla na kolena.

„Jak je možné, že jsi zklamala, Giro?“

„Odpusť, královno. Nevím jak se to mohlo stát. Snad.... snad je doopravdy lepší než já.“

„Nesmysl. Stačilo použít lsti, nebo vyčkat okamžiku překvapení. Šikovné chytnutí a jedno jediné trhnutí hlavou, když zahodila

meč a mohlo být po všem. Ty si se však jen sprostě, zbaběle vzdala.“

„Darovala mi život. Je to princezna. Nemohla jsem přeci....“

Vyskočila z trůnu, vztekle mrštila pohárem na zem a zařvala: „ Ale já jsem vaše královna a poručila jsem ti, abys ji zabila!

Mými příkazy se bude řídit každý bez vyjímky. Je to jasné?“

„Ano, má paní.“

„Trest za tvou zradu tě nemine. Teď odsud vypadni!“

Giro schlíple zmizela ve stejné chodbě, z níž před okamžikem vyšla a královna znaveně usedla na trůn.

„Pravdou je, že způsob, jakým unikla, pro jiné, jisté smrti, je hoden obdivu,“ podotkla velitelka.

„Ještě ty začínej. Jak já ji nenávidím.“

„Měla byste si odpočinout, má paní. Přestat na vše myslet. Plán dnes selhal, ale může vyjít jindy.“

„Nechci odpočívat. Ale máš pravdu. Prospělo by mi přijít na jiné myšlenky. Již velmi dlouho jsem si s nikým nepohrála. Chci

jednoho z těch čtyř. Tuto noc nebudu trávit sama.“

„Co například jednoho z bratrů? Ten starší je pohledný, silný a temperamentní.“

„Ano a také velice drzý. Pro dnešní den mám již dost vzpurnosti. Možná později. Až ti povím, přivedeš mi toho mladšího. Je

jako klidná vodní hladina, která přímo láká k tomu, aby do ní byl vhozen kámen.“

Více tajemná postava vědět nepotřebovala, a tak se tiše a rychle jako vítr ze sálu vytratila.

   Ve spoře osvětleném sklepním žaláři, seděli čtyři společníci v jedné z cel, v koutě na slámě a rozebírali polohlasem své

šance na útěk.

„V chodbě nad námi jsou dva páry stráží a venku bude opevnění rovněž hlídáno,“ pronesl Nemed.

„To ani nemluvím o tom, že nemáme nejmenší ponětí, kam nás to vlastně odvlekly,“ dodal Denic.

„Nevypadá to pro nás moc dobře,“ shrnul vše Tristan.

„Musíme ale přeci něco vymyslet. Sedíme tu jak slepice na hřadě a nevíme co s námi mají v úmyslu,“ zavrčel Baile.

V debatě je přerušily lehké kroky přibližující se k žalářnici, sedící na lavici před celami, nedaleko od té jejich.

Žena leštící svůj meč, se zvedla a vyšla postavě zahalené v plášti, držící se v přítmí, vstříc.

Čtveřice vše zpovzdálí pozorovala.

Ženy se spolu začaly bavit jakýmsi cizím jazykem, jehož muži neznali.

„Slyšíš něco,“ zeptal se Tristan svého bratra, jenž se opatrně přiblížil k mřížím.

„Jo, ale je mi to stejně platný, jako kdybych se snažil zjistit, o čem si bzučí mouchy.“

Žena s kápí na hlavě, po chvíli, dle tónu, přátelského rozhovoru, vyndala zpod pláště láhev jakéhosi moku, jíž si žalářnice s

úsměvem převzala.

Zastrčila meč zpět do kožené pochvy u opasku, vedle přidělaného svazku s klíči, odzátkovala lahev, pokynula své družce na

zdraví a zhluboka se napila.

Vraceje neznámé láhev zpět do ruky, však zničehonic zavrávorala a spadla v mdlobách na zem. Tajemná se k ní sehnula, vzala si

klíče z jejího opasku a namířila přímo k cele čtyř mužů.

Jakmile odemkla, otevřela mřížové dveře a vstoupila dovnitř, si sundala kápi, čímž se odhalila tvář ženy ve vlčí helmě.

„Musíte odsud pryč. Hned. Je to tu pro vás příliš nebezpečné.“

„Jak máme vědět, že to není nějaký trik? Jsi jednou z nich,“ ozval se Baile, který se jako první probral ze šoku.

Pohlédla mu zpříma do očí a řekla: „Není čas na to, abych tě přesvědčovala o svých úmyslech. Jestli odsud nezmizíte, tak se

tvůj bratr nedožije rána a vy ostatní příští noci. Rozhodnutí je na vás.“

Otočila se, vyšla ven z celi a pomalu kráčela ke kamennému schodišti vedoucímu do horního poschodí.

„Jdeme,“ pobídl ostatní Tristan a  vyšel, následován svým bratrem a dvěma přáteli ven z cely.

Žena, kráčející před nimi vzhůru po schodech, ani trochu nezpomalovala. Jako by si byla jistá tím, že v patře nad nimi, jim

nehrozí žádné nečekané překvapení.

To však čekalo na společníky, když spatřili čtyři ženy, ležící nehybně na zemi. Jejich osvoboditelka se zastavila na rohu a

obezřetně se rozhlédla do všech stran. Toho využil Tristan, stojící ihned za ní a položil jí otázku, která jej napdla ihned poté, co

zahlédl tento zvláštní výjev.

„Jsou mrtvé?“

Na okamžik mu pohlédla do očí a poté znovu kontrolujíc stav na obou koncích napojující se chodby, odpověděla: „Ne, jen spí.

Pojďte!“

Dostali se až ven, kde se pod temnou noční oblohou plnou hvězd, plížili podél stěn nízkých dřevěných domků, směrem k

velkému bojovému cvičišti, nacházejícím se před, masivní závorou zabezpečenou, branou, jíž z hradby nad ní strážily dvě

bojovnice, vykonávající noční hlídku.

Další bojovnice korzovala po cvičišti a čas od času prošla i přilehlými uličkami. V jednom temném zákoutí je zastavila.

„Počkejte tady,“ řekla, když postřehla, že bojovnice zamířila do ulice na jejímž druhém konci právě byli, a vběhla kamsi mezi

domy.

Sledovali, jak se k nim bojovnice pomalým krokem přibližuje.

„Jestli má něco v plánu, tak ať to udělá hned,“ zašeptal Nemed.

Jen to dořekl, uviděli ji, jak se zpoza rohu jednoho domu dostala za záda druhé ženy. Poklepala jí na rameno, a jakmile se k ní

její družka otočila čelem, jí pěstí v kovové rukavici skolila v bezvědomí k zemi.

„To muselo bolet,“ okomentoval akci Baile, tváříce se tak, jako kdyby ránu dostal sám.

Žena si sundala rukavici, hodila ji na zem vedle bojovnice, na okamžik se vytratila do tmy v přilehlé napojující se uličce.  Vyšla

zpět, vedouce za uzdy jejich koně, vybavené všemi zásobami, které měli na cestu, s jistým přídavkem od tajemné pomocnice ve

vlčí helmě, i ztracenými zbraněmi.

„To děvče je neuvěřitelné,“ pronesl s údivem Denic, když jí kráčeli vstříc.

„Jak jsi to....“

„Není čas,“ přerušila Baila „vlčice“ a pokynula jim, aby šli za ní.

  V zákrytu, ze dřeva vyrobeného zařízení, sloužícího jako rotující pohyblivé terče, je znovu zastavila, nasadila si kápi na hlavu a

rozběhla se ke schodům, vedoucím k hradbě na vrcholu opevnění. S pohyby opravdového vlka, opatrně přikrčeně stoupala

vzhůru.

Byli svědky toho, jak se zezadu přiblížila k jedné ze strážkyň a rozbila jí láhev s nápojem o hlavu. Dříve, než stačila druhá

bojovnice vytasit meč, vyndalala žena ve vlčí helmě bič, švihnutím jej obtočila kolem krku protivnice, přitáhla ji k sobě a

hlavou jí silně narazila do dřeva.

Provaz, smotaný na zemi, přivázala k hradbám a zapíraje se nohami o opevnění slanila dolů.

Společnými silami odstranili těžkou závoru a otevřeli levé křídlo brány.

„Děkujeme,“ pravil Denic.

„Děkujte bohům, až se vám podaří dostat se pryč. Jeďte na sever. Jakmile překročíte potok s velkými balvany, budete za

hranicemi Arániiny říše. Avšal zůstaňte ostražití. V těchto lesích jsou mnohem nebezpečnější a zákeřnější tvorové, než jsou

Dcery úplňku.“

„Toho už jsme si stačili nepatrně všimnout,“ pronesl Baile, jemuž se vybavili obří netopýři.

Prošli branou na druhou stranu a zastavili se u prvních stromů na severní straně, neboť Tristan zůstal vedle tajemné ženy.

„Jestli zjistí, že jsi nám pomáhala, potrestají tě.“

„Vydržela jsem už horší věci.“

„Tristane, pospěš si,“ zavolal polohlasem Baile. Naznačil mu, aby chvíli počkal.

„Pověs mi prosím, jak se jmenuješ?“

„Měl bys už jít.“

Ticho noci narušil tón poplašného rohu a celé ležení začalo náhle ožívat.

„Tristane,“ zavolal Baile, tentokráte mnohem hlasitěji a ostatní jej posunky volali k sobě.

„Tvé jméno.“

„Feya a teď už běž.“

„Děkuji.“

Pozorovala je dokud nezmizeli mezi stromy. Poté, blokujíce východ vlatním tělem, položila dlaň na jílec a s úmyslem

poskytnout jim co možná nejvíce času, se postavila seskupujícím se bojovnicím na odpor.

Srocený dav žen, překvapených z toho, že u pootevřené brány stojí jedna z nich, se po chvíli začal rozestupovat jako moře, aby