Legenda meče moci- Kapitola patnáctá - Hrozba nesmrtelných démonů - ukázka 2.

Z jitra zastihl je úsvit, krásnější než kterýkoli dříve. V sytých odstínech duhy, rozhazoval hrstě drahokamů do písečných dun,

měníce je v pokladnice pouštních králů, a odhalující nepoznané doposud se skrývající v záhybech honosného temného roucha

noci.

Teprve nyní mohl se jejich pohled dotknout údolního komplexu skal z rudého pískovce, před nimiž se nacházeli. Některé

skalní stěny, pod něžnostmi prvních slunečních paprsků připomínaly hedvábí, z něhož až přecházel zrak.

V úžasu z tohoto výjevu, jenž zdáti by se mohl být pouhým snem, nebyl-li by hmatatelný důkaz o jeho existenci, si uvědomili,

že je hlas, ať už byl jeho majitelem sám Crom, či jiný z bohů, přenesl ze sféry ohnivé skrýše, přímo do světa, v němž skrýval se

jediný možný prostředek dopomáhající k návratu dobra, k němuž se upírala víra všech bytostí světla - Cromův ztracený meč moci.

Projížděje kamennými uličkami, splývali jejich siluety v lázni šarlatové sluneční výhně, každou následující hodinou

nabírající na intenzitě. Jak zlatý kotouč putoval v průběhu ubíhajícího dne po obloze, skýtal pro duši přímo umělecký zážitek,

vykreslující skály postupně v odstínech čokolády, granátových jablek, orientálního koření a růžové svaloviny lososa. Jeli

pomalu, bez zbytečného zbrklého spěchu, který by se jim v těchto končinách nemusel vyplatit a pozorně se rozhlíželi po okolí,

neberouce upozornění na nutnou opatrnost na lehkou váhu.

„Buďte ostražití,“ pronesl nahlas Denic, v paměti si vybavujíce slova, znějící útrobami ohnivé jeskyně.

„Zdá se, že ti tři nesmrtelní démoni jsou mnohem hrůznější než se v příbězích vyprávělo.“

„To varování se ale netýkalo jen démonů,“ odvětila Feya, vysloužíce si tak nechápavý Denicův pohled.

„Cožpak získání Cromova meče byl jediný důvod, proč se na počátku celá pětice na výpravu vydala?“

Denic se podíval na bratry jedoucí po Feyině pravém boku a zrazu pochopil.

„Strážci meče.“

„Ano. Doposud jsme se s nimi nesetkali. Nikdo vlastně neví, kde se ukrývají.“

„Nikdo se také nedostal tak daleko,“ doplnil ji Denic.

„To je pravda. Jsou jako stín, který se ti drží v patách a zaútočí, když to nejméně čekáš.“

„A čas od času při svých toulkách vypálí nějakou vesnici a vyvraždí všechen její lid,“ přidal se náhle do řeči Tristan, s patrným

odporem v hlase.

„Vybavuješ si ještě něco z té noci,“ zeptala se jej Feya.

„Všechno.

Vzpomínám si i na rysy jejich mluvčího, když zvečera vesnici obhlíželi, s výmluvou na cestu k hoře Galacer. Muž ve

středních letech s polodlouhými tmavými vlasy, vysokým zjizveným čelem, vystouplými lícními kostmi a zuby žlutými jako

žloutek vejce.

Nikdy bych na něj nezapomněl. Měli ho zabít už když se ukázal. Ty jeho divné povídačky o úrodnosti kraje a počtu jeho dětí.“

„Proč vlastně,“ skočil mu zbrkle do mluvy Baile.

„Jak mohli vědět koho mají hledat?“

„Oni to nevěděli. Tedy alespoň ne určitě. Ať se plány tají sebevíc, vždy se záhadným způsobem dostane alespoň část z nich k

prosistraně. Tak se zřejmě také zlo dozvědělo o strážcích, které si Crom vybral pro klíč, když ho ztvořil a pokusilo se jeho

úmysly zmařit dříve, než by jej mohli ohrozit.

Vybavuji si řeči starších bojovnic, vyprávějících o hořících vesnicích na východě a smrti malých dětí, zvláště pak chlapců. Snad

se dozvěděli o vaší existenci, o nepatrné rozdílnosti vašich věků, ale podoby a přesné místo hledání byly pro ně velkou

neznámou. Tak jako veškeré bytosti dobra, s nimiž jsme se setkali, poznali by vás i oni, jen kdyby stanuli vám tváří v tvář.

Naštěstí neuspěli a svými činy vlastně napomohli tomu, abyste v dospělosti nalezli klíč a společně s ním začali pozvolna

naplňovat prastarou legendu, které se tolik obávali.“

„Vše tedy jen kvůli nám. Tolik utrpení......“

Tristan posmutněl a s očima sklopenýma k zemi dodal polohlasem, „tolik mrtvých.“

„Ne.“

Feya mu položila ruku na rameno a když k ní vzhlédl, pravila: „Jeden člověk mi jednou, ve chvíli největšího žalu, pravil, že

neneseme odpovědnost za rozhodnutí, jenž bylo provedeno před naším narozením. Jeho bratr pak: Nemůžeme za úděl, který

nás svedl dohromady, ani za jejich vraždy. Stále ještě rozhodujeme o způsobu, jakým naplníme náš osud. Ať nás potkalo

cokoliv, ať nás zranilo cokoliv, máme teď možnost zabránit tomu, aby se to nestalo jiným.“

„Přesně tak,“ přitakal Baile.

Feyina klisna se náhle zarazila v chůzi a odfrkujíce, přešlapovala z místa na místo.

V tomto podivném chování napodobili ji jeden po druhém i ostatní koně. Rovněž vlk v popředí zaujal varovné postavení s

přikrčeným trupem a krkem protaženým dopředu.

Zavětříce, otočil hlavu k Feye a upřeně se jí zadíval do očí.

Rozhlédla se po temných vchodech, terasovitě uspořádaných ve skalních stěnách, po stranách nedaleko před nimi.

„Jsou tady.“

Ve zlomku vteřiny se sklonila k pleci Denicova hřebce a kulatý štít u ní připevněný mu dala před část obličeje a hrudi, právě

včas, aby zastavila letící šípy dříve, než jej mohly zasáhnout. Se stejnou pohotovostí všiml si Tristan onoho záludného střelce,

přikrčeného u okraje jedné z teras se zejícími otvory. Chopil se svého luku a natáhnouce tětivu nevítaného vetřelce skolil

jednou ranou k zemi.

Bleskově seskočili z koní a poslali je stranou, chystajíce se v uzavřené formaci, těsně bok po boku na útok mužů v černých

hábitech, kteří se jako vosy začínali rojit ze všech stran a hnali se přímo proti nim.

Pouhým odhadem se jejich přesný počet nedal určit, jisté bylo jen to, že mnohonásobně předčil síly společenstva. Jejich

přichod připomínal let gigantického hejna havranů, stíny svých křídel zlověstně zastíňujících celé slunce i veškeré teplo, jenž

vyzařovalo.

Jílce třpytících se mečů, leskly se pod odrazy světla v pevně sevřených rukách, vyčkávaje okamžiku steče, k němuž mělo co

nevidět dojít.

Strážci meče se, vědomi si své početní převahy, rozčlenili do několika skupin, které se měly střídat v případě, že by předchozí

neuspěla.

Nadešel první frontální útok, jemuž se společníci vyhnuli s nebývalou hbitostí, hodnou výjmečných bojovníků, jimiž bezesporu byli.

Za řinčení stýkajících se ostří, přispěl si Baile svou trochou do mlýna, počastujíce svého protivníka po odražení výpadu meče

tvrdým úderem pěstí do obličeje. I když se v rámci boje snažili držet při sobě, přeci jen se vlivem náporu množství nepřátel

jejich řady mírně rozestoupili.

Dalo by se říci, že každý ručil sám za sebe, neboť by nebylo možné dostat se ke komukoli včas na případnou pomoc. Výtečnou

pomocí v odrážení, nebo spíše skolení, soupeřů stal se jim Feyin bílý vlk, který se se zuřivou vervou, zastrašujíce jen na pouhý

pohled vyceněnými tesáky vyčnívajícími z krví potřísněné tlamy, vrhal na kohokoli, kdo se jen ocitl v jeho blízkosti, nebo se

nebezpečně přiblížil k lidem, jež chránil.

Svíraje meč oběma rukama na straně jílce a poblíž vlastního hrotu, odrazila Feya ve vzájemné přenici meč svého soupeře,

ihned na to mu prudce narazíc klouby nejdříve jedné a vzápětí druhé do tváře. Následovným kopnutím jej dostala dostatečně

daleko od sebe, aby si mohla meč přehodit, a příčným švihem z hora dolů, mu udělit smrtelnou sečnou ránu v krajině břišní.

Pootočíc v letmém okamžiku hlavu, povšimla si bojujícího Baila, který si v úsilí závěrečné fáze výpadu, při němž, po

znehybnění strážcovi paže sečnou ranou, přiložil meč spolu se svou nepostradatelnou sekyrku ze stran jeho krku a trhnutím mu

zlomil vaz, ani nepovšiml, že na něho ze zadu zacílil jeden z nepřátel.

Právě, když se k němu zepředu přibližoval další muž, na něho Feya, úderem loktem odstrkávaje svého soka, zakřičela : „Baili,

za tebou!“

Dlouhým krokem ustoupil v rychlosti do strany, čímž se hrot letícího šípu zarazil místo do jeho zad do hrudi přibíhajícího

strážce meče. Souhrou okolností zapojil se do této nelehké situace i Denic, neboť, jakmile muž nechtěně zasáhl svého druha,

sáhl po rukojeti nožíku, uschovaného ve své botě a přesně mířeným hodem, jej lukostřelci zabořil do krku, dříve, než by se jen

mohl pokusit o další střelbu. Baile na něho uznale a zároveň děkovně pokýval hlavou a na to se již oba bez delšího prodlužování

vrhli do dalšího boje.

Denic si v kombinaci kulatého štítu, využívaného jako prodloužení vlastní končetiny, a meče razil cestu blíž k ostatním, do

opětovně se utvářející formace, při němž mohl jeden druhého navzájem krýt.

Tristan, jenž právě proklál jednoho z mužů, zahlédl samotné poselství bohů, seslané ve zpodobnění strážce meče, s

polodlouhými, nyní již téměř zcela šedivými vlasy, vysokým zjizveným čelem, vrásčitou kůží nedokonale se vypínající přes

vyčnívající lícní kosti a zčásti vypadanými zuby žlutými jako žloutek vejce.

Krve by se v něm však, v odporu a narůsrtcí letité zlobě, nedořezal, při pohledu na bojovníka, vyčkávajícího vedle něj v závětří

centra souboje.

V, srdce drásající, živé paměti, skvěl se náhle obraz v očích malého chlapce, v němž se smrtící sekyra zabořila do otcova těla,

společně s podobou vraha, jenž ji svíral v rukou. Statného vysokého zjevení, lysé hlavy jako koleno, s protáhlou sešpičatělou

tváří, porostlou narezavělými krátkými vousy, ostře řezanými rysy, úzkým zvláštně zkoseným nosem, připomínajícím orlí

zoban a malýma pichlavýma očkama, jenž ve své temnosti odrážela zkaženost jeho duše.

Až na odstín o něco delšího pokryvu tváře, vrásek a jizev, jenž mu v ní od té doby přibyly, se nezměnil.

Nemohl se mýlit.

To po čem s bratrem od dětství toužili se stávalo skutečností. Vábná vůně pomsty, byla náhle přítomna všude kolem něj a

naplňovala jej neskutečnou touhou po ní. Nemohl však ostatní opustit, neboť každá scházející síla by mohla znamenat, konec

všeho.

Nebyl však jediný, kdo si jejich přítomnosti všiml.

Nejen Baile, ale i Feya zaregistrovala jeho reakci společně s osobami, jenž ji vyvolali a vybavíce si Tristanovo vyprávění, stalo

se vše ihned zřejmé a jasné. S meči připravenými k dalšímu souboji, hleděli na půlkruhovou řadu bojovníků, přibližujících se k

nim krokem jako neproniknutelná hradba.

„Váš čas nadešel, budeme se muset na chvíli rozdělit,“ pronesla nespouštějě oči ze strážců.

„Ne! Ne v této převaze,“ odporoval Tristan.

„Dostaneme se k nim i tak,“ přidal se Baile.

„Ne. Pokud má vaše pomsta dojít naplnění, nejde to jinak.“

Tristan pohlédl na Feyu a kdesi v hloubi cítil, že má pravdu. Přesto mu toto řešení přišlo značně riskantní a pomyšlení, co vše

by se mohlo stát, mu opravdu na klidu příliš nepřidávalo.

„Nebojte se mám jistý plán. Připraveni?“

Postupující strážci se náhle překvapeně zarazili na místě, neboť vidina dvou lidí, kteří znenadání zmizí jako pára nad hrncem,

opravdu nebývá tak obvyklá.

Po momentu váhání však převážilo vědomí, pouhých dvou přítomných nepřátel, jenž jim dodalo ztracené odvahy.

Feya, poklepem na stehno přivolala vlka k sobě a maje Denica po boku pronesla: „Existuje jeden druh stromového hada,

vynikajícího nad ostatní svou schopností splynout s okolím. Jen trpělivě vyčkává mezi větvemi a když se nevědomá kořist

přiblíží, zaútočí. My nyní budeme tím hadem a oni tou kořistí. Drž se při mně,“ dodala, pro jistotu jej chytnouce za nadloktí.

Zahleděla se žhnoucím zrakem šelmy na volné místo, jenž je ještě dělilo od přicházejících strážců a nezvykle podmanivým

zabarvením hlasu vyslovila: „Anaš ak sinui sinachšikejnaš.“

Jako vlna zasáhl strážce náhlý větrný poryv, jenž zvedl do výše ohromné množství písku, a smísil jej se vzduchem za vznikuvší

dokonalé husté písečné „mlhoviny.“

Probíraje se z chvilkové dezorientovnosti, rozhlédli se bratři kolem sebe.

Ocitli se v jakési pomyslné kruhové aréně, obklíčené rudými skalními stěnami. Co bylo však nejdůležitější nezůstali tu sami.

Společně s nimi tu „uvízli.“ i ti, s nimiž je spojovala letitá nenávist a ona, takřka vymodlená chuť po pomstě, kvůli níž prošli již

tolikerými nástrahami a nebezpečenstvími.

Jak zvláštní to byl pocit. Stanout tváří v tvář vrahům milovaných, kteří v jejich životech tolik znamenali.

Vše krásné a láskyplné změnilo se v popel, jen díky těmto dvoum mužům, kteří se až do dnešního dne volně pohybovali po

světě, svobodně bez jakéhokoli potrestání, padnoucího na jejich hlavy. Od dětství si představovali, jaké by to bylo nechat je

zažít stejnou bolest, jakou v sobě nosili. Provést jim to, co oni provedli jim. Vše zvrátit v jejich zmar a spásu čistých duší, po

nichž v srdci zůstal jen temný vypálený cejch, probouzející se s muky k životu s každičkou vzpomínkou, s každým

připomínajícím detailem. Vůní, známými slovy, podobou rozeznávanou v rysech cizích lidí.

Nyní je měli před sebou a sami se měli stát měřiteli výše jejich trestu, jehož se jim dostane, i kdyby snad smrt střídala se se 

smrtí jejich. Cokoli pro příslib zadostiučinění a mír jejich rodičům v síních předků.

V nejasných náznacích pozdávalo by se, že i oni je poznali. Ne snad z chlapeckých tváří, jež kdysi spatřili, ale podle Cromova

znamení, kterým je opatřil již při jejich narození a jenž patrné bylo jen pro bytosti dobra a zla.

S pobaveným pousmáním, vycházejícím z vidiny možného vítězství moci jim vládnoucí, v případě, že by padli a s nimi pak i

samotný klíč, tasili své zbraně a vykročili jim v ústrety.

   V hloubi písečné clony, která je sevřela jako v pasti, zavládla téměř nulová viditelnost. Pouze v náznacích obrysů, mohli

strážci rozeznávat své druhy a předměty nacházející se v jejich těsné blízkosti. Nejistě tápali nažloutlou „slepotou“, nevědomi,

kde právě nyní jsou cílec jejich útoku. Nepříjemný neklid však vystřídal děs plynoucí z podivného se vytrácení jednotlivých

mužů, doprovázeného občasnými krátkými výkřiky.

V hrůze otáčeli se s meči křečovitě sevřenými v rukách kolem dokola své osy a zrychleně oddechujíce pod zběsilým tlukotem

jejich srdcí, obávali se byť jen pohnout z místa. Někteří sekali meči do všech stran či stříleli z luků do neznáma, zasahujíce se

tak navzájem.

Stávali se různé podivné věci.

Nezřídka se s prásknutím obmotalo cosi kolem záštity zbraně některého z bojovníků a prudkým trhnutím je odzbrojilo,

popřípadě je rovnou srazilo k zemi úderem kovového předmětu a následovně proklálo či s vrčením prokouslo hrdlo.

Konec biče stahoval se kolem krků, zápěstí nebo nohou a strhával své oběti do písečné nicoty, mimo dosah ostatních. Ledová

ostří probodávala, sekala a švihala v doprovodu čtyř tlapek, často ve skoku dopadajících na záda nic netušící kořisti.

   Po rozdělení si svých soků, stanul každý z bratrů, před tím, jehož si určil. Tristan tak postavil se vrahu svého otce a Baile

muži, který kdysi v klamné lži obhlížel vesnici, jíž později, se svými stoupenci, proměnil v peklo na zemi.

Nastal urpustný boj na život a na smrt, v němž dovoleno bylo prakticky cokoli. Síly a zdatnosti soupeřů byli vyrovnány. Ostří

stýkala s takovou četností, jakoby se jedno od druhého nedokázalo na delší dobu odtrhnout.

Ačkoli se vždy učili tomu, nebojovat pod vlivem vládnoucích emocí, zde právě tyto emoce prýštily z jejich niter a dodávaly jim

na odvaze, hbitosti, i pádnosti jejich rukou. Staly se věrnými pomocníky v osamoceném boji.

V přenici, maje vzájemně zkřížená ostří mečů, se Baile zapřel zadní nohou a vší silou, kterou v sobě měl, soka odstrčil tak

prudce, že muž málem ztratil rovnováhu. Při té příležitosti, sáhl po jednom ze svých nožíků, u svého opasku a máchnutím

soupeři uštědřil dlouhý krvácející šrám na pravé líci.

„Měl bys uvažovat o nějakých bylinkách. Ze chřtánu ti táhne, jako kdybys spořádal zapařenou kolčavu,“ řekl, když si strážce

stíral krev a vzápětí již čelil výbuchu jeho zlosti, s níž se jako rozzuřený býk vrhnul do dalšího útoku, při kterém si hodlal velmi

zákeřně výpomoci.

V okamžiku, kdy Baile oběma rukama svíral jílec a mečem stlačoval meč soupeře k zemi, odhrnul si strážce volnou paží část

pláště a sáhl za opasek za svými zády, kde měl uschovanou dýku a hodlal ji vbodnout Bailovi do nekrytého boku.

Naštěstí si toho všiml Tritan, jenž ještě stačil zařvat: „Pozor.“

Oslabený holohlavec, jenž již pociťoval Tristanovu bojovou převahu, využil jeho současné letmé nesoustředěnosti, lstivě sáhl

do koženého váčku, připevněného u svého pasu a naberouc hrst bělostného prachu, mu jej vhodil přímo do očí.

Baile si po bratrově varování všiml strážcovi levé ruky za zády a zareagoval tak, jak jen mu to momentální stav dovoloval. V

nemožnosti uvolnit, kteroukoli z rukou držící jílec, mu zbývala jediná možnost, jak jej od sebe dostat. Tvrdě mu narazil čelem

do obličeje, čímž jej v zavrávorání uvedl do částečné nekoordinovanosti veškerých pohybů, přemístil se na stranu k jeho levé

paži, zkroutil mu ji tak, že mu v bolesti, dýka ihned vypadla z dlaně a v závěrečné fázi ji s hlasitým křupnutím zlomil.

Tristan, jenž byl v tomto momentu téměř zcela oslepen prachem v očích, se mohl orientovat jen podle pohybujících se stínů na

písečném podloží a zvuků doléhajících k jeho sluchu.

Byl si jistý, že jej obchází, jen nedokázal odhadnout v kterých místech se právě nacházel,

proto se pokoušel pohybovat mečem pod všemi možnými úhly.

Nesměl dovolit panice, aby se jej zmocnila.

V mysli se mu náhle rozezněl Dagaedův hlas, jenž mu byl vždy rádcem v nejtěžších dobách.

„ Nauč se číst ve stopách a znameních. V boji neváhej a rozhoduj rychle. Řiď se instinkty.“

Instinkty to bylo ono.

Veškeré své soustředění upřel nyní do svých uší a pocitů, které mu získávané vjemy přinášely.

„Tak toto je tedy jeden z toliko opěvovaných strážců klíče?

Slepý jako štěně po vrhu, bezmocný a na pokraji smrti. Nemusíš mít strach, postarám se, aby se svět dozvěděl, že si zkončil

stejně bídně jako tvůj neschopný otec.“

V odmlce se přiblížil, pozvedl meč do výše a chystal se zasadit rozhodný poslední úder. Jakmile tak učinil, lehce zacinkal

přívěšek na jeho hrudi, který dal naslouchajícímu Tristanovi jasnou odpovědět, na níž čekal.

Sáhl do svého jílce, ve schybu se úkrokem vyhnul dopadajícímu ostří a pootočíce se vzad, vbodl hrot šípu, jenž svíral, přímo do

bojovníkovi krční žíly.

Muži vypadla zbraň z ruky a jen tupě zíral na Tristana před sebou.

„ To je pro tebe otče.“

Máchl mečem před sebe a zem vzápětí zkrápěla prolitá krev, vzápětí následovaná dopadajícím tělěm.

Znaveně padl na kolena a musel se zapřít o svou zbraň, aby vůbec cítil sám sebe a přesvědčil se, že to opravdu dokázal.

Baile, který bojovníka odzbrojil, zasáhl jeho nohy a následovně jej ležícího na zemi s chutí a zadostiučiněním proklál,

k němu přistoupil a v bezeslovném citovém spříznění duší mu, dívaje se na plešatcovu mrtvolu, položil ruku na rameno.

Tristan za okamžik pozvedl, vylepšující se, zrak k vrcholu skalní stěny a spatříce za ním vznášející písečný mrak, se postavil

pronášeje: „Musíme zpět.“

Jen tak učinil, začala se jedna část skály sama od sebe hýbat a odsouvaje se, vytvořila průchod na druhou stranu.

Strachem pološílený strážce meče, v potácení, o něco zakopl a rozplácl se jak široký tak dlouhý na zemi. Podíval se ke svým

nohám a  spatřil mrtvolu jednoho ze svých bratří. Tu zvedl se teplý vanoucí vítr, jenž jej přiměl zavřít oči, před poletujícími

zrnky písku.

Stejně tak náhle, jako se poryv objevil, rovněž i zmizel a do strážcových víček upřely se ostré sluneční paprsky, které jej

přiměly prozřít.

To co spatřil pro něho musel být naprostý šok, neboť se všude kolem něj rozprostíralo pole pokryté mrtvými těly ostatních

strážců.

V ohromení absolutně nestačil zareagoval na Feyinu nohu, která odkopla jeho meč daleko od něj. Přidřepla si k němu, pravou

rukou jej chytla za řasu na hábitu za níž jej přitáhla tváří těsně ke svojí, prodlouženými skelnatými nehty levé mu přejela po líci

a skrze poodhalené tesáky pronesla: „Pověs mi jaké to je vidět všechny ty mrtvé a vědět, že je budeš následovat?

Děsivé?

Hrůzné?

No tak, spolkl sis snad jazyk? Smrt tvých bratří mi způsobila velkou radost, proto k tobě budu shovívavá a dám ti možnost

volby. Můžu to s tebou zkoncovat rychle a bezbolestně nebo tě nechám zažít muka při nichž budeš přímo žadonit, abych tě už

zabila. Věř mi, že to svedu.

Tvá krev je sladší než sám život a já začínám mít hlad, takže se rozhodni.“

Vyděšeně těkal zrakem všude možně, jen aby se nemusel dívat do jejích šelmých očí, které jej propalovaly, kdykoli o ně třebas

jen letmo zavadil pohledem.

Povalila ho na záda a zvedla se obraceje se k Denicovi, čekajícímu s vlkem u své nohy, opodál.

Sedajíc si, zavadil muž prsty o kovovou rukojeť zavátou nánosem písku.

„Zdá se, že je náš chlapec poněkud přehnaně rozvážlivý, co říkáš Denicu,“ pronesla s pousmáním, a tu její, k zemi shlédnuvší,

zrak padl na zvětšující se stín.

„Feyo,“ vykřikl Denic v úleku.

Otočila se a zachytila dopadající zápěstí strážcovi paže, svírající ostrý nůž, jehož hrot jí lehce řízl do předloktí nad okrajem

koženého nátepníku.

V nastalé přenici, zmizela zbraň mezi oběma aktéry souboje, čímž tak Denic naprosto ztratil přehled o tom, kdo silově

převažuje.

Vlk se rozběhl, ještě dříve, než tak stačil udělat on, ale v momentu se zastavil, neboť oči nepřítele náhle strnule ukvěly na Feye.

Z koutku jeho úst vytekl pramínek rudé krve a ve snaze se zachytit Feyina ramena, se jeho tělo ztěžka svalilo do zlatého

hřejivého písku.

„Vybral sis,“ pronesla s odporem a její pohled zvolna přešel od mrtvoly ke, kamennou uličkou, přibíhajícím bratrům.........