"Netvor" - Kapitola dvanáctá - Kráska a zvíře (rozepsáno)-ukázka 1.

„Jen klid,“ zašeptal směrem k Jonathanovi.

„Nevím proč, ale myslím, že se o ni strachujeme naprosto zbytečně.“

Neodpověděl, jen ji sledoval.

Sálem se šířilo vzrušené štěbetání, z nichž některé hlasy, byly až příliš hlasité a rozhodně to Christine nijak neusnadňovaly. „Ona je bosá, takový skandál!

Nechutné!

Kdo, že to je?

Osobní pečovatelka mladého hraběte.

Toho mrzáka přeci.

To ale bude ostuda.

Jsem na vážně zvědavá, jak se s tím vypořádá.

Takovou pečovatelku, bych si také nechal líbit, co vy pánové?“

Zařazujíce se do výchozí kruhové formace se pokoušela zachovat si chladnou hlavu.

„Je mi to líto,“ zašeptala Jessie, stojící přímo vedle ní, poté co vše vyslechla.

„To nic, hlavně se nezapomeň usmívat.“

Bubínek začal odťukávat první takty, podle nichž se dívky řídily. Krátce na to, pak pravá irská muzika, přo níž nikdo nedokáže zůstat vpoklidu, ovládla jako závan čerstvého mořského vzduchu celý prostor a netvalo příliš dlouho, než se přidalo i rytmické tleskání hostů, kteří tanečnice s nadšením při jejich strhujícícm výkonu podpořili.

Od prvního okamžiku, kdy daly pravou nohu před sebe a poté se ve zvednutí na špičky, začaly v poskocích pobybovat kruhem, bylo jasné, že se Michael nemýlil. Neměla to být pohroma, jak si mnozí mysleli a snad si i škodolibě přáli, ale zcela zasloužená výhra v zapeklitém mači, z něhož hraběnka vyvázla s cejchem poražených. A tak, zatímco ji Michael s Jonathanem s úžasem a hrdostí pozorovali, si Barbara Thornu pozvolna uvědomovala, jak těžkého získala v této jemné, lepé dívce protivníka. „Kdo by to kdy řekl,“ pomyslela si.

„Tak nevinná tvářička. Nejubožejšímu chudákokovi by se nad ní zželelo a podělil by se s ní o poslední kůrku chleba, jen kdyby se na něho podívala těma svýma očima. Jsi skutečně nebezpečně prohnaná. Ale také hloupá.

Pokoušíš se měřit své síly s lidmi, kteří jsou příliš vysoko. Cožpak nevíš, že pád z takových výšin, žě může zabít?

Ráda hazarduješ s vlastním životem?

Konečně proč ne!

Zapojím se do té riskantní hry a pak se uvidí, kdo zůstane stát s hlavou vztyčenou a komu hrobník bude zalévat květy na prsou.“

Tanec gradoval.

Několik závěrečných přesně stanovených kroků, v nichž se tanečnice vzájemně obcházejí, propojení do trojic, otáčejících se nejprve ve vzájemném držení a poté bez něho v kruhu zprava doleva a narovnání do přímé linie. S poklonou se strhl nevídaný aplaus hřmící silou vln rozrážejících se o ostré hrany útesů.

„Ona to zvládla,“ zajásal Michael, který div že si dlaně neuplácal do odkrvení.

„Děkuju, děkuju,“ vydala ze sebe sípavě Jessica, když se jí s úlevou vrhla kolem krku.

Jen se usmívala a poplácávaje ji po zádech šlehla pohledem k dvojici žen, stojících jako solné sloupy v popředí davu.

Její pomsta za Jonathana byla bezezbytku vykonána.

„Dokázala si to. Hluboce lituji toho, že jsem kdy pochyboval,“ pronesl Michael nadšeně, když se k nim vracela a podával jí její střevíce.

„Budiž ti odpuštěno,“ vypravila ze sebe udýchaně a usmála se na něho.

Tentokráte byl hbitější Jonathan.

Jakmile ji přidržel za paži, aby se mohla obout, pocítila Christine známé jiskření, které přicházelo pokaždé, když se jí dotknul a srdce jí poskočilo v hrudi.

Podíval se na ní s takovou vlídností a citem v očích, jako by to mohl slyšet.

„Bylaste úžasná,“ hlesl tiše, aniž by jakkoli, vědomě či něvědomě, polevoval v intenzitě svého pohledu.

„Obávám se, Wille, že je to zcela nepostačující přirovnání.“

„Přesto potěší,“ zastala se jej Christine, naprosto zhypnotizovaná jeho upřenou pozorností.

Na rtech mu vykvetl jeho úžasný pokřivený úsměv.

„Tady,“ řekl jakmile stála opět oběma nohama pevně na zemi a podal jí pohár.

„Váš jablečný mošt.“

„Děkuji.“

Vyprahlá z tance se ihned napila.

„Dobrý večer,“ objevil s u nich znenadání muž ve středních letech a ihned se soustředil výhradně na Christine.

„Směl bych půvabnou slečnu požádat o tanec.“

Naprosto ji to zaskočilo.

Nebyla zvyklá, že by se k ní kdy nějaký muž, kromě Jonathana a Micheala choval tak mile a uctivě. Navíc Jonathanova přítomnost u tohoto zjevného projevu náklonnosti jí nebyla příliš příjemná, neboť podvědomě vnímala jeho reakci. Přesto se zachovala slušně jako vždy.

„Jistě. Omluvte mne, prosím,“ dodala ke svým společníkům a nechala se zavěšená v rámě dovést na parket.

„A je to tady. Kocouři zavětřili delikatesu. Podívej jak si nakrucují kníry. Po celém kraji se rozkřikne jakou vzácnou květinku si tu pěstuješ. Radím ti dobře, hlídej si ji.“

„To zvládnu,“ zamumlal nepřítomně, sledujíc v pousmání Christine při tanci.

„To taky doufám. Protože jestli si tuhle skvostnou perlu necháš proklouznout mezi prsty, tak na truc umřu a budu tě chodit strašit. To tu svatosvatě přísahám.“

Jonathan se uchychtl.

„No myslím, že v téhle kutně by se ti to možná i mohlo povést.“

„Tak ti děkuju.“

„Nemáš zač,“ odvětil s oslnivým úsměvem.

Michael si jej spokojeně prohlédl.

„Vypadáš š´tastně.“

„To proto, že jsem šťastný. Nikdy jsem se necítil tak svěle. Je to jako... jako kdybych dlouhé roky spal a trpěl noční můrou plnou stínů a přízraků z temnot a najednou mu na nebi vyšla hvězda, která mi svou září ukázala kudy z té můry ven. Nevím, proč tomu tak je.“

„Opravdu,“ pošťouchl jej.

„Dá se s tebou vůbec o něčem vážně mluvit?“

„Ne.“

„Proč mě to nepřekvapuje. Víš co, já jí raději obstarám ještě nějaký jablečný mošt. Bude ho potřebovat,“ pravil s úsměvem a vzdálil se.

  Na parketu si Christine předávali od jednoho tanečníka k druhému, až jí z toho šla hlava kolem.

Pomalu neměla čas si oddechnout. Sotva se zdálo, že se může vytratit, objevil se další zájemce, který nedal jinak, než že si s ním také musí zatančit.

Bylo jí jasné jen jediné- hraběnka jí po téhle přehlídce, která se kolem ní po Duke Reel strhla, nebude moci vystát. Asi by si na ni měla v budoucnu dát větší pozor. Sršně se prý nevyplácí dráždit.

Z přemýšlení jí náhle doslova vytrhlo sevření paží, které ji zčista jasna sevřely kolem pasu a vymanily ji z hlavního reje. Spatříce Rogerovu tvář polekaně vydechla a okamžitě se snažila si pohledem přivolat pomoc. To jí však nedovolil.

Přitáhl si ji ještě pevněji na hruď, položil volnou dlaň na zátylek a otočil hlavu obličejem k sobě.

„No, no,no. Copak tě doma neučili, že se při rozhovoru máš lidem dívat do očí,“ pronášel vzrušeným šepotem, jenž nikdo jiný kromě ní nemohl slyšet.

Žádný z tanečníků se poté, co si ji usurpoval sám pro sebe, už ani nepřiblížil.

Byl to přeci jen mladší bratr hraběte.

„Dnes si tančila snad s každým v sále. Tak co kdyby si taky věnovala jeden taneček mě.“

Cítila jak se jí z jeho baziliščího úsměvu zvedá žaludek. Neměla nejmenší šanci se mu jakkoli vzepřít – ne mezi tolika lidmi, na něž jistě způsob, jakým si ji k sobě tiskl, působil spíše jako poněkud odvážnější způsob tance, nikoli násilí. Nevěděla, co si počít.

Patrick, osobně nalévající jednomu z pánů víno z křišťálové karafy, jen ledabyle vzhlédl, když jej výjev před jeho očima zamrazil jako polibek arktického vichru. Spěšně zkontroloval situaci. Jonathan se v pozadí bavil s jedním z lokajů, aniž by si prozatím čekoholi všiml.

Michael, hovořící stále na svém místě s jakousi dámou, byl nejblíže.

Déle neváhal.

„ S dovolením, madame. Měla jste již tu příležitost ochutnat skvělý jablečný závin naší kuchařky,“ zeptal se s poněkud špatně maskovanou naléhavostí, která Michaela ihned uvedla do pozoru.

„Ó, ještě ne.“

„V tom případě, déle neváhejte. Je naservírován na druhém stolu při východní stěně.“

Poděkovala, s úsměvem po očku mrkla na Michaela a odešla.

„Co se děje?“

„Christine,“ pronesl a poukázal na parket.

Jakmile je spatřil, jako by zbledl a jeho rysy ztvrdly. Pohledem šlehl, ke stále ještě nic netušícímu Jonathanovi, položil dlaň na Patrickovo rameno a s naléhavostí procedíce mezi zuby: „Ať se děje cokoliv, nepouštěj ho tam,“ se neprodleně vydal na záchranou misi.

„Je hřích vypadat tak svůdně, jako ty dnes večer,“ promlouval k ní tváří stále blíže u její.

„Víš jak si krutá, takhle mě pokoušet. Jak ti pak mám odolat. Kdyby tu nebylo tolik svědků, vzal bych si tě hned tady a teď, má krásná Christine.“

Přivoněl k jejímu hrdlu, jako kdyby testoval nový parfém, slastně zamručel, a přitom prsty, kterými ji přidržoval v pase, křečovitě sevřel jako pařáty tak, až ji to i přes korzet zabolelo.

„Půjdeme se spolu projít, co ty na to, hmmm?“

„Rogere,“ ozval se za ním Michaelův hlas, z něhož slyšitelně čišelo rozčílení, přestože mluvil chladně a neutrálně.

„ Dovolíš, abych si s touto krásnou slečnou zatančil rovněž já?“

Na rozdíl od Rogera mu neunikl prosebný pohled, který na něho vrhla.

Byla bledá, jako kdyby měla každým okamžikem ze slabosti omdlít.

  Jonathan se právě v ten moment mimoděk ohlédl přes rameno. Při pohledu, který se mu naskytl se jeho čelist zaťala tak pevně, že se mu ze rtů vytratila veškerá krev a tělo se bez varování vyřítilo kupředu jako vystřelený šíp.

„Ne, Jonathane,“ zatarasil mu Patrick trasu, právě včas, aby se nedostal příliš blízko a zachytil jej za obě nadloktí.

„Nedělejte to. Michael to zařídí. Pro Christine to špatně dopadne, jestli se do tohot zapojíte vy. Hraběnka na ni má i bez toho zlost, natož, když se přenicí o ni naruší chod slavnosti. Nechte to na něm. Prosím vás.“

Patrick měl pravdu a to nedokázal unést.

Jen ztěží potlačil zuřivý hněv, který jím zmítal a bezmocně praštil vší silou pěstí do stolu.

„Ještě jsme nezkončili,“ frackovitě odsekl a naproto ignorujíce jeho přítomnost se znovu zahleděl na Christine.

Michael se nenápadně přesunul tak, že stál na předělu mezi nimi a zazubíce se jako vzteklý vlk, v drtícím stisku sejmul jeho ruku z Christinina pasu.

Slabě bolestivě sykl a přimhouřil oči.

„Já myslím, že ano,“ řekl poklidně a jeho slova tak kupodivu zněla daleko hrozivěji.

„Pokud si ovšem nechceš dát taneček semnou venku.“

Na chvíli se oba odmlčeli a Roger k Christinině úlevě o krok ustoupil a pustil ji.

Jonathan jej zpovzdálí sledoval nenávistným pohledem. Mít jej po ruce, jistě by z toho nevyvázl se zdravou kůží.

Ušklíbl se a zamumlal: „Tak si ji vem. Je tvoje!“

Zdálo se, že se má k odchodu.

„Mimochodem,“ dodal náhle Michael a dlouhým krokem se ocitl těsně u něho.

„Ještě jedna maličkost,“ pokračoval a jako by jej oprašoval na klopách jeho koženého kabátce.

„Ještě jednou se o něco takového pokusíš, a jakákoli část tvého těla, která se k ní příblíží více jak na jeden metr, dojde k doživotní úhoně. Je to jasné,“ zašeptal a vpil se do něho pohledem.

Jeho obličej byl zrazu skutečně děsivý.

Christine měla potíže korigovat svůj dech, přesto tuto nezvyklou masku nemohla přehlédnout.

Takto jej ještě nezažila a těžko by věřila, že je tento dobrosrdečný od přírody veselí chlapík vůbec něčeho takového schopen. Roger ze sebe nevydal ani hlásku. Nedalo se však pochybovat o tom, že má z Michaela strach.

„Tak je to jasné,“ zopakoval netrpělivě a přitáhnul jej k sobě za límec košile pod kabátcem tak, že mu ubral na přísunu kyslíku. „Jasné,“zachroptěl.

„Výborně.“

Opět mu košili uhladil a vybičoval svůj výkon k dokonalosti úsměvu.

„Přeji ti příjemný zbytek večera.“

Jakmile se od něj nepatrně odtáhl, vytratil se jako pára nad hrncem.

Malátnost ze šoku, která si s ní pohrávala lehounce podťala stabilitu jejích nohou.

Zachytil ji za nadloktí a podepřel vlastním tělem dříve, než by si mohl kdokoli kromě dvou přihlížejících svědků, čehokoli všimnout.

„Jsi vpořádku,“ zeptal se obezřetně, stále pozorností kontrolujíc vzdalujícícho se Rogera.

Neodpověděla, proto k ní ihned shlédl.

Tvář měla ještě bledší, než před okamžikem -jako padlý sníh, čelo svraštělé a víčka stejně jako čelisti křečovitě stisklé k sobě. Bez ohledu na to, co by si kdo mohl pomyslet podložil pravou dlaní její líci a úzkostlivě ji při tom jemně třel palcem. „Christine, podívej se na mě. Otevři oči!“

Pokusila se jej poslechnout. Vlídnost jeho výrazu jí v tom byla nevídanou podporou.

„Už je to dobré. Uvolni se. Uvolni. Dýchej.“

Doslova hmatatelně vnímala, jak se cyrkulace vzduchu v její bolestně sevřené hrudi navrací k normálu.

„Šikovné děvče. Všichni se po nás začínají dívat. Pojďme tančit,“ řekl a stále ji nenápadně podepírajíc zaujal první taneční figuru.

Bez jakýchkoli potíží se mu podařilo ji dostat zpět ke stolu, kde Patrick hlídal Jonathana.

Jakmile to situace jen trochu umožnila, postavila se vedle něho a pevně se chytla jeho ruky.

Michaelovi bylo více než jasné, že by ji Jonathan nejraději obejmul, aby ji trochu utišil, ale v této společnosti nemohl a to jej mučilo.

Starostlivě ji sledoval a cítil jak se celá třese.

„To nic, budu vpořádku,“ chlácholila jej zesláblým hlasem, když si všimla, jak se tváří.

Pokusil se na ni usmát, a ona se těsněji přitiskla svou paží na jeho. Potřebovala jeho blízkost jako nějakou drogu, která jí dodávala na ztracených silách a chuti k životu. Michael zatím nalil do poháru, který mu Patrick přidržel trochu své domácí pálenice.

„Domívám se, že něco ostřejšího pro uklidnění by vám nyní neuškodilo,“ podotkl Patrick a pohár já podal.

I když již věděla, co je uvnitř, skutečně se napila.

„Mohl bych slečnu požádat o....“ „Ne,“ zavrčeli Michael s Jonathanem unisono, čímž natěšeného tanečníka přiměli, aby vzal neprodleně do zaječích.

„Nechcete taky trochu,“ zeptal se Patrick, přelétnouce pohledem od jednoho k druhému.

Ač jí to nešlo ještě zcela od srdce, musela se zasmát. Ten zvonivý zvuk je oba obměkčil.

„Už se vám vrací barva,“ všiml si Patrick, berouce od ní pohár nazpět.

„Nejhorší máte za sebou.“

„No, já nevím, jak jste na tom vy, ale já myslím, že je nejvyšší čas, abyste odsud zmizeli. Svým povinnostem jste oba zdárně dostáli, tak nač tu déle vyčkávat,“ zauvažoval nahlas a rozprostřel tylový šál kolem Christininých ramen.

„To se ti lehce řekne, rozumbrado, ale jak to asi máme udělat? Díky tomu.....“ polkl, aby zabrzdil slovo, které se mu dralo na jazyk , „z nás matka nespouští oči. Přesvěč se sám“

Zamyslel se a pak mimoděk prohodíc : „Tohle budu mít u tebe, příteli,“ se rozešel k východní straně.

Netušili co má v plánu, dokud se nepoklonil před „múzou Erató“ a nabízeje jí své rámě neprovolal: „Páni muzikanti. Voltu!“

Ještě chvíli nevěřícně přihlíželi, jak Michael statečně poutá veškerou pozornost přítomných na sebe.

Poté Jonathan zašeptal jen : „jdeme,“ ochranitelský jí ovinul paži kolem pasu a spolešně se vydali ze sálu.

  Osvěžující vzduch potemnělé zahrady protkané pouze světly plápolajících pochodní, strategicky rozmístěných podél cest, působil na její horké čelo jako léčivý balzám, od prvního okamžiku, kdy vystoupili z útrob sídla do jejích pohostinných zákoutí.

Zastavil se a ponechal jí dostatek volného osobního postoru, neustále ji však upřeně pozoroval. Měla zavřené oči a s pousmáním, jenž jí utkvělo na rtech, zhluboka dýchala.

„Je vám lépe,“ zeptal se pln úzkosti o ni.

„Ano, mnohem,“ odvětila a podívala se na něho.

Tváří mu opět probleskl hněv.

„Měl bych se tam vrátit a....“

Konečky prstů překryla jeho ústa a sebrala mu tak veškerá další slova.

Byla tak hebká a pro ni nezkustečně přitažlivá.

Styl, jakým na ni shlížel, jí to příliš neulehčoval, když od nich ruku odtahovala. Ovšem jen natolik, aby se mohla dotknout masky a jemně ji sejmout.

„Nyní už nemusíce svou tvář skrývat. Mám ji raději takto,“ dodala téměř pološeptem a přihlížela jeho jihnoucímu výrazu. „Jedno mi stále vrtá hlavou,“ vypravila ze sebe po chvíli a nespouštějíc z něj oči mu masku vložila do ruky, lehce se zachvívaje, když ji pohladil svými štíhlými prsty.

„Jak jste tehdy věděl, kdy všechny ty růže do pokoje dát?“

Věnoval jí jeden ze svých pokřivených úsměvů.

„Nevěděl. Jednalo se o pouhou smyšlenku. Odhad,“ znovu se usmál, „a přesto jsme je museli všechny jedenkráte obměnit. Ovšem Simon je velice ochotný pomocník. Co by neudělal pro svou růžovou princeznu.“

Povzdychl si.

„Nechtěla byste se projít? Je náderná noc.“

„Ráda,“ řekla a vydala se po jeho boku po jedné z cest.

  „Směl bych se na něco zeptat i já?“

„Jen do toho,“ pobídla jej a vyčkávala.

„Vy jste věděla, jaký tanec mají ty dívky tančit?“

Pousmála se.

„Myslím, že bych vám musela odpovědět naprosto stejně, jako vy mě před okamžikem. Šlo o štěstí v neštěstí. Víte, Duke Reel byl jedním z Catrininých oblíbených tanců. Pouhá shoda náhod, nic víc.“

Trochu se zamračil.

„Takže, vy jste neměla ponětí, co vás čeká a přesto jste si stála tak tvrdohlavě na svém? Promiňte, ale to byla naprostá pošetilost.“

„Nebo prohnanost a zákeřná vypočítavost. Záleží na úhlu pohledu.“

„Ne,“ zamítl striktně.

„Ani jedna z těchto vlastností vám nenáleží. Jste dobrosrdečná, přátelská, obětavá, vlídná, laskavá. Ano, snad někdy zbytečně paličatá a tajnůstkářská,“ poznamenal v žertu, „ale prohnaná, zákeřná či vypočítavá, to nejste vy. Nemůžetě mít něco, co vám nebylo dáno.“

„Idealizujete si mě. Možná byste se divil kolik mám špatných vlastností.“

„Například,“ vyzvídal.

„Například......hmmm, jsem dost náladová. Občas vyslovím něco dříve, než si to promyslím, a pak už je příliš pozdě na to, vzít to zpět, i když mě to sebevíce mrzí. Bývám nerozhodná a není pro mě jednoduché vyjádřit, co k některým lidem cítím.“ Jonathan se pozastavil a Christine se ihned snažila změnit téma.

„Jsem si jistá, že kdybych zapřemýšlela, našla bych jich víc.“

„I já mám své záporné stránky,“ pronesl po pár vteřinách a znovu se k ní připojil.

„Kromě občašného bručounství a tendenci rychle propadnout panice a beznaději?“

Uchychtl se.

„Ano, kromě toho.“

„To by mě zajímalo.“

„No, dobrá. Tak tedy , jsem velmi uzavřený. Špatně si zvykám na nové lidi. Dělá mi potíže si k nim vytvořit, jakékoli citové pouto, snad ze strachu, že se v nich zklamu. Pro slávu, bohatství a moc, se vám každý vydává za přítele, ale pouze v nouzi poznáte, kdo jím skutečně je. Zda vás uznává pro to kým jste před světem, nebo jaký jste opravdu- uvnitř. Čas od času, když je toho na mě příliš – lidí, zájmu, ať už v kladném či záporném smyslu, problémů či nadmíru vypjatých situací, mám tendenci se stáhnout do určitého obranného valu vlastního těla, abych se nezačal třást jako nějaký bázlivý králíček choulící se v koutku před zmijí a nedal tak najevo jak mohu být zranitelný. Na tom není nic hrdinského, ani urozeného to mi věřte.“

„Zbytečně to zveličujete. Navíc. Od kdy jsou citlivost a plachost špatnými vlastnostmi?“

„Teď si idealizujete prozměnu vy mě.“

„Pak si tedy nemáme co vyčítat,“ špitla téměř bez dechu, pod vlivem jeho spalujícího pohledu z pod řas.

„Christine, s tímhle jsem se nikdy nikomu nesvěřil. Nikomu jsem tolik nedůvěřoval.“

„Ani já.“

V tichu, jenž se ve výměně pohledů mezi nimi rozhostilo, se k ní natáhl a její srdce se neklidně rozburácelo.

Pohrávaje si s jemností pírka s jednou z jejích lokýnek, se mu po tváři šířil úsměv.

„Tak si uvědomuji, že ples pomalu končí, já mám před sebou bezesporu jeho královnu a ještě jsem ani neměl přiležitost požádat ji o tanec. Měl bych to napravit.“

„To byste měl,“ hlesla tichounce a usmála se.

„Já jen....," naznačil, že si odloží masku a přistoupil k úzké kamenné zídce mezi dvěma pásy živého plotu.

Učinila to samé a stáhla si z ramen svůj tylový šál.

Jonathan se ještě zbavil opasku s mečem, který by mu při tanci mohl vadit a Christine si tak až nyní mohla povšimnout, čím k němu byla růže přichycena.

„Má sponka do vlasů. Téměř jsem zapomněla, že ji máte.“

„Ano. Já....nosím ji stále při sobě. Je pro mě něco jako talisman pro štěstí. Ale vrátím vám ji zpět, chcete-li.“

„Ne, nechte si ji,“ opáčila snad až s přílišnou horlivostí, díky níž se blýskl oslnivostí svého chlapeckého úsměvu.

„Jsem ráda, že vám noší štěstí.“

„Buď ona,“ zaspekuloval s jiskřičkami v očích, „nebo její původní majitelka.“

Nevydala ze sebe již jediného slůvka, neboť na místo jakéhokoli klasického tance, jen ovinul paži kolem jejího pasu a druhou rukou se ujal její.

Bylo to velice kontaktní a nutno dodat velice příjemné pro oba.

Ani jeden se nechtěl od tohot druhého příliš vzdalovat, a tak to Jonathan vyřešil po svém.

Členitost zahrady v místě, kde se nacházely, jim byla velice nápomocna, protože byli chráněni ze tří stran.

Nikdo ze sídla je tedy nemohl spatřit, ani kdyby se snažil sebevíc.

  „Michael mi vyprávěl, jak úžasně jste si prý počínala s tvorbou té masky. Zmínil se i o tom, že jste ji navrhla sama a navíc jste pro tento účel namalovala portréty mé tváře v životní velikosti, k nerozeznání od originálu.“

„Michael je velký mluvka, jako by jste ho neznal. Těch pár obrázků, co jsem po nocích nakreslila, nebyly ničím světoborným. Vašim malbám se nemohou ani zdaleka vyrovnat.“

Rádoby v pohoršení přimhouřil oči.

„Nevím proč, ale myslím, že mi teď tak trochu lžete.“

„Vážně? V tom případě jsme vyrovnání. Vy jste mi totiž také lhal.“

S jedním obočím povytaženým, zvědavě naklonil hlavu ke straně.

„Tvrdil jste, že jste nikdy nebyl dobrý tanečník a přitom tančíte skvěle.“

Tiše se zasmál.

„Vy tomu mému přešlapování zelí, opravdu říkáte tanec? Jste milá.“

Také se zasmála, snad i ve snaze zakrýt svou nervozitu, kterou v ní svým pohledem vzbuzoval.

„Děkuji vám. Nikdy se vám nebudu moci dostatečně odvděčit za to, co vše jste pro mě udělala a nemluvím jen o dnešním večeru. Jsem váš dlužník.“

„Cožpak není přirozené pomáhat v úzkých lidem, na nichž nám záleží?“

Polkl a se zvláštním výrazem špitl: „Jak pro koho. Vy jste byla vždy výjmečná, od samého počátku.“

Jeho sametový hlas na ni působil jako pohlazení a dotyk rozesílala hřejivé impulzy celou její bytostí až k samotnému srdci. Pouhý obsah citů, skrývající se v jeho očích by jí dokázal udržet při životě, i kdyby balancovala na samém okraji hranice smrti. Jak jen mohl někdo pro někoho tolik znamenat?

Být tak důležitý a nepostradatelný?

Nikdy by neuvěřila, že vše, co kdy postrádala a potřebovala nalezne v jednom jediném člověku, natož, že se jí poštěstí se s vním vůbec shledat.

Jonathan byl zkrátka vším, zač stálo za to dýchyt a potýkat se s nepřízní samotného bytí.

„Váš cit a lítost cejch mi vymazaly,

co sprostý skandál do čela mi vryl,

je lhostejné, kdo haní mě, kdo chválí,

Váš zájem můj hřích mezi klady skryl.

Jste moje všechno, toužím usilovně

znát, zda mě ctí či pomlouvá Váš ret,

být jiných nechci, jiné nejsou pro mě,

už k dobru či zlu nesvede mě svět.

Vždyť do propasti svrhl jsem, co říká

hlas veřejnosti, hluchý jsem jak had

jak k odsudkům, tak k slovům lichotníka,

ten nezájem však vysvětlit bych rád:

Jen Vy mou mysl zdobíte jak květ

a kromě Vás mi zmizel celý svět,“

odrecitoval, nenápadně očekávajíce její reakci.

„Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený Shakesperův sonet. Jaký je ten váš“

Opět ji dostal do úzkých, ovšem tentokrát z neznámých důvodů byla vlastně ráda, že tak učinil. Chtěla mu ledasco naznačit, stejně jako on jí a tak se velice snadno naladila na stejnou strunu.

Tomu jeho pohledu se zkrátka a dobře nedalo odolat.

„Kdykoli, hudbo má, začínáš hudbou hrát

na blahém nástroji a v dotýkání sladkém

tvé prsty rozezní struny a jejich spád

zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem,

závidím klávesám: vzlétají odvážně

a v kradmých polibcích líbají tvoje dlaně,

zatímco moje rty, jež zrály pro ty žně,