"Netvor" (Rozepsáno) -Kapitola první - Tříštící se zrcadlo - ukázka 1.

1774 -Anglie

Světla zažehlá ve zdobných zlatých lampičkách, statečně čelila náporům prudce cirkulujícícho vzduchu, upírajícícho se do nich s tím větší vervou, čím více vozka pobízel čtyřspřeží hnědáků, táhnoucích kočár, k výkonu. Kupící se temná mračna nad nimi, čas od času prokřižoval zářivý ocas blesku, dávaje jim nádechu hrůznosti v předzvěsti blížící se bouře. Dusný vzduch,v němž vše živé s obtížemi lapalo po dechu, s ochotou napomáhal prachu cest k pyšnému se dmutí své podstaty, obklopujíce v hustých oblacích kola, jež místy zcela pohltila. Z okénka ve dveřích vyhlédla milá, nadmíru pohledná, tvář přímých dokonalých rysů mladého muže, s delšími do ohonu staženými hnědými vlasy v odrazech lampiček prokvetlými medovými nádechy tekutého zlata, pronikavostí svých modro-šedých očí, orámovaných lemem hustých černých řas, pod pravidelnou klenbou výrazného obočí, kontrolující grošáka, věrně klusajícího, v úvazu za kočárem. Po chvíli se opět ztratila v útrobách kočáru, kde v roli průvodce a ochranitele, tvořila společnost urozené slečně.

Byla to plavovláska velice mladistvě vyhlížejícího vzhledu, jejíž alabastrová kůže ostře kontrastovala s všude vládnoucím přítmím. Dlouhé, lehce se vlnící, vlasy vyčesané do lokýnkového drdolu, dávaly vyniknout blankytu jejích očí, poutajícího k sobě každého, koho si jen zamanul. Rty rudé stajně jako zdobné motivy na jejích, jinak dokonale bělostných šatech, činících z ní nevinného anděla, se pohly k řeči.

„Je vpořádku?“

„Ano. Naštěstí je.“

„Říkala jsem ti to. Měl si raději zůstat s matkou.“

„A nechat tě samotnou v té slotě? Nikdy. Poklad tak vzácný, chovati vždy budu jako oko v hlavě. Alespoň mám šanci s tebou být sám, bez věčné přítomnosti sloužících.“

„Jonathane,“ pokárala jej a lehce výchovně plácla křehkou ručkou po rameni, načež ocitla se v objetí plném vůně jeho kůže, i dokonale padnoucí čisté bílé košile a stříbrem prošívané vesty, počastována políbením do vlasů.

„Jsi hrozný.“

„Hrozivý jen silou citu, jenž k tobě chovám, Elisabeth.“

Pustil ji z něžného sevření a uchopíce ji za ruku, řekl: „ Již jen pouhý měsíc a staneš se mou ženou před Bohem i ostatními.“ „Paní Elisabeth Thorn. Hraběnka Elisabeth Thorn,“ přerušila jej, nahlas přemýšleje.

„Vše v nejužším kruhu přátel, mezi lidmi, kteří nám jsou nejbližší.“

Elisabeth se viditelně zarazila.

„Copak se stalo?“

„Nic, jen..... myslela jsem..... myslela jsem, že budeme mít velkou svatbu. Lidé, zábava, květiny, krásné šaty, to byl vždy můj sen. Ale nechceš-li, uděláme to po tvém.“

Jonathan jí ukazováčkem jemně podepřel bradu tak, aby jí viděl do tváře a hledíc na ni jako na modlu pravil:„Udělám pro tebe, cokoli si budeš přát. Jsi královna mého srdce a jako takovou tě i oslaví. O to se postarám.“

Jeho oslnivý úsměv se náhle vytratil, pod výjevem, jehož zpozoroval z okna vedle Elisabeth. Mezi větvemi ke stezce přiléhajících stromů, z dáli probleskovala oslnivá rudá zář, nevěštící nic dobrého. S razancí padlé hvězdy předznamenávající počátek apokalypsy, překrývala široké daleké okolí, měníce vše v krvavou lázeň.

„Co je to?“

„Nevím,“ odvětil Jonathan a již se přesunoval k okénku.

„Jeďte do vesnice,“ zavolal na kočího, nakloníce se ven.

„Jak si přejete, pane hrabě.“

Děsivost naskytnoucího se zjevení stala se nepopsatelnou. Zmatek, křik, hukot plamenů mísící se se siluetami lidí pobíhajících kolem s nejrůznějšími nádobami, v nichž dala se přenášet alespoň krůpěj vody na hasení. Plameny, jako zmijí jazyky, šlehaly z útrob, nevelkého zkromného domu, převážně vystaveného ze dřeva a téměř celý jej objímaly ve svém zkázonosném náručí. Prodraly se již i zkrze částečně proraženou střechu vzhůru k černočerným nebesům, a vpíjeje se do jejich hlubin, jako živelný parazit, měnily je v šarlatový maják, jehož pověřily světelným oznamováním jejich řádění i do vzdálených končin.

Ihned, jak kočár zastavil, Jonathan vyskočil ven a s nevěřícným pohledem, sledoval celou tu děsivou spoušť.

„Zůstaňtu tu, Elisabeth.“

„Nechoď tam.“ řekla, tvrodhlavě vystoupíce do světla ohně.

„Potřebují pomoc.“

„To není naše věc. Netýká se nás to.“

„Tito lidé spadají pod mou zodpovědnost. Musím jít.“

„Jestli tam půjdeš....“ Co měla na srdci, již nedopověděla, neboť jí Jonathan vtiskl utišující polibek na ústa.

„ Zůstaň v kočáru, prosím,“ pronesl, když se tváří částečně vzdálil od její a zahleděl se jí do očí. Odcházeje odvrátil hlavu ke kočímu a spěšně dodal: „Ručíte mi hlavou za její bezpečí.“

„Ano,pane.“

Se sluchem zahlceným usedavým pláčem a voláním, pokoušel se statný rozložitý muž v beznaději, alespoň částečně koordinovat hasící práce ostatních. Jakýkoli jejich krok, však rozrůstající se oheň učinil mnohem dříve než oni. Malýma zarudlýma basetíma očkama, téměř zapadlýma v odulém načervenalém obličeji, v lících k přirovnání hodném hamižného křečka, bezmocně hleděl na hořící dům, sálající neuvěřitelný žár.

Jaké však bylo jeho překvapení, když si povšiml mladého hraběte v bílé košili a stříbrem prošívané vestě, v rychlosti kličkujícího mezi lidmi do popředí přímo k němu.

„Svatá matko Boží! Co se to tu stalo?“

„Blesk, pane. Zažehl strom a ten se zřítil přímo na střechu.“

„Jsou všichni vpořádku,“ zeptal se Jonathan, přičemž se rozhlížel kolem sebe, zaznamenávaje osoby marně lijící vodu do ohně i pološílenou uplakanou ženu s dlouhými rozevlátými vlasy, jenž ve snaze se vymanit ze sevření tří dalších svých družek, srdceryvně křičela stále jedno a to samé jméno. Očekávaná odpověď však stále nepřicházela.

„Tak jsou všichni vpořádku,“ zopakoval se zvýšenou razancí v hlase.

Muž si polkl, než vyslovil, co se již dralo na jazyk.

„Zůstal tam jeden chlapec. Jack.“

Jonathan se zahleděl kamenným pohledem muži zpříma do očí, přemýšleje, jestli to opravdu myslel vážně. Vždyť to bylo to jméno, které po celou dobu volala ona uplakaná žena.

„Nechali jste ho uvnitř bez pomoci? Co jste to za lidi, uvšechvšudy! Vždyť tam uhoří zaživa!“

„Zázrak, že se nám podařilo zachránit jeho matku, pane. Může se to kdykoli zřítit. Už se nedá nic dělat.“

„Vždy se dá něco dělat,“ odvětil opovržlivě, v rysech maje patrný záblesk hněvu, otočil se jako na obrtlíku a vydal se k hořícímu domu.

„Nechoďte tam, pane hrabě. Ta střecha se může každým okamžikem propadnout. Je to cesta na smrt,“ pronášel cupitaje za ním, nestíhaje tempo jeho dlouhých kroků, a zjistíce, že nikterak nereaguje, se zastavil a s upřímností se zděšeně pokřižoval.

Jonathan se zbavil své vesty a zarazil se teprve malý kousek od šlehajících pekelných plamenů.

„Dejte mi vodu,“ zavolal do jejich vražedného „zpěvu“, a již mu jeden z, nedaleko postávajících, mužů, v překvapení z přítomnosti hraběte u této zkázy, podával džber, plný téměr po okraj. Otočil jej nad svou hlavou dnem vzhůru a celým obsahem se polil, přičemž se mu nasáklá košile, přilepila k přirozeně osvalenému tělu, široké hrudi.

Nato zahodil džber na zem a zhluboka se nadechnouce, snad aby si dodal na odvaze, se protáhl, zaštiťujíce si rukama obličej před nesnesitelným žárem, tím, co kdysi bývalo vchodem přímo do chřtánu ohně.

Pouze s velkými obtímžemi dokázal udržet víčka otevřená a hledět do ničivé spalující „duše“ plamenů. Očima přivykal prostoru kolem sebe, vyhýbaje se všem naskytujícím se překážkám a nástrahám žhavých „polibků“ nicoty, jenž mnohokrát snažily se jej udolati. Stal se jedinou bytostí v ohnivém světě, zcela odříznut od všech žijících, setrvávajících ve sféře mimo nitro domu. Ocitl se v delší předsíni táhnoucí se podél větší místnosti, po levé straně, až ke schodišti vedoucímu do prvního poschodí. „Jacku,“ zavolal do hlasu ohně a okamžitě se mu nepříjemně stáhlo hrdlo pod náporem horka.

Žádná reakce. Ani náznak něčí přítomnosti. Schodiště zdálo se jako jediná reálná možnost, kudy se ubírat, neboť vše ostatní, včetně vchodu do přízemní místnosti, bylo zataraseno spadanými hořícími kusy dřeva a stravováno ohněm mnohem více, než trasa, kterou zvolil. Dospějíce pod schodiště odvrátil pohled vzhůru, ve snaze zahlédnout alespoň nepatrnou část úseku před ním. Neviděl však nic jiného než plameny nejrozmanitější škály rudé palety, tvořící pekelný strop, „ozlizovaný“ jejich jazyky, měníce vše v proudící ohnivou řeku. Držíce se stranou hořícího zábradlí, vystoupil opatrně po několika prvních schodech, které se nezdály právě příliš stabilními, a překonajíc odpor vlastního hrdla vzpouzejícího se pod žárem a nápory kašle, způsobenými množstvím hustého kouře, znovu, vší silou svého hlasu, jenž mu byla v tuto chvíli dána, prvotní pokus opakoval.

„Jacku! Ozvi se mi!“

Náhle to zaslechl. Slabý a přesto jasný zvuk, podobný dětskému zakňourání, k jeho velkému překvapení i děsu, vycházející z dolní místnosti, která se již téměř celá ztrácela v plamenech. Déle neváhal. Opatrnost vystřídal boj o čas, pohánějící jej k výkonu, překonávajícímu ztrátu vlastních sil. Přímo seskočil těch několik schodů zpět dolů a protahujíce se mrštně jako kočka mezi hořícími stěnami, se dostal až ke vsupu do místnosti. V cestě dovnitř mu však bránila hromada hořících prken, která se nedala nikterak obejít. Povědomí, že je chlapec zatím naživu, avšak uvězněn v té hrůze, jen nepatrný kousek od něho, jej přiměl nechat povolit uzdu horlivosti zachraňujícího.

V nezlomném odhodlání, začal odkopávat prkna od sebe a rozptylovat tak oheň do míry umožňující průchod.

Ve všudypřítomném žáru se téměř nemohl nadechnout a viditelnost se štiplavým kouřem značně snížila. Snad i to byl hlavní důvod, proč si Jonathan nepovšiml problému, spočívajícího přímo před jeho nohami. Proplétaje se mezi kládami, se propadla jeho levá bota zesláblou podlahou. Dopadnouce zprudka na zem, pocítil silnou bolest procházející odezvou celým tělem, z podvrtnutého kotníku, který byl v této situaci tím posledním, co by si mohl přát. V opanování tohoto trýznivého faktu, přimhouřený pohled raněného letmo prolétl prostorem, zaznamenávaje v podvědomí obraz, jenž Jonathana přiměl se zaměřit do jednoho jediného místa. V koutku vyhaslého zděného krbového ohniště, krčil se malý chlapec s tmavými vlásky, a obzvláště velkých korálových oček, vynikajících v miloučkém pihovatém obličeji, jenž s pokrčenými koleny téměř pod svou bradou vyděšeně k sobě tiskl mourovaté kotě, zčásti skryté pod, původně světlou, lněnou košilkou. Byl tam, živý a zdravý, jen ve zděšení slabě pokuckávající z všude se rozpínajícího dýmu.

„Jacku!“ Slyšel ho a díval se přímo na něho ve stavu neschopen se pohnout.

Zvláštní, kolik síly a energie vlije se do krve každého tvora, odkryje-li se přítomnost slabého mláděte v ohrožení.. Zrovna tak se Jonathan vypnul k výkonu, přičemž si v překonání vnímaní vlastní bolesti, vyprostil kotník z drtivého sevření zpuchřelé podlahy a opíraje se o zdravou nohu, se vzhledem ke svému stavu, neuvěřitelně hbitě přemístil ke krbovému ohništi.

„Už je to dobré, Jacku, pojď ke mně,“ pravil natahujíce paži k chlapci, načež se s bázlivostí třesoucího se králíčka, zachytil nabízené dlaně, a to jej již Jonathan držel i s kotětem v bezpečí při sobě, chráníce jej, vlastním tělem, před nástrahami ohně. „Drž se mě pevně,“ řekl a sám jej, v chycení podobném přenosu novorozence, kdy chrání se rukou i jeho drobná hlavička, držel v náručí, pokulhávajíc si klestíce cestu ven. Vyhnul se zdárně zrádné podlaze a vyšel z místnosti do podlouhé předsíně, táhnoucí se od předsíně až k východu z celé té živelné zhouby. Záchrana se blížila s každičkým krokem blíže a blíže.

„Vydrž už budeme venku,“ donesla se Jonathanem pronesená slova, zkrze chorál plamenů k chlapcovu sluchu. Tu pocítil, jak se těžiště jeho spasitele sesouvá dolů. Jonathan v tomto okamžiku nenáviděl sám sebe, že mohl připustit, aby jej zraněný kotník takto nelítostně svrhl i s dítětem k zemi. Hnán nezměrnou nutností dostat chlapce stůj co stůj pryč, odhodlal se bez delších odkladů, k dalšímu pokusu. Nadzdvihávaje se na kolena náhle s upřímným překvapením pohlédl do tváře muže, jenž mu venku podával džber s vodou, nyní se nad ním naklánějící jako podpěrná chrámová klenba. Převzal si od Jonathana chlapce do náručí, aby mu ulehčil na váze a podával mu pomocnou ruku.

„Ne, nezdržujte se se mnou, vyneste ho rychle ven. Jdu hned za vámi.“

Podruhé to opakovat nemusel. Muž přikývl a dlouhou chůzí Titána, překonávajícího během pouhého lusknutí prsty neuvěřitelné vzdálenosti, se přesouval k východu, následován, silně na levou nohu dopadajícím Jonathanem, kterému se podařilo se postavit. Několik posledních krůčku k přibližující se svobodě. Závan čerstvého vzduchu, upírající se do tváře, jenž mu dovál hnací energie. Obrysy lidských postav pod mračnou oblohou, v níž čas od času probleskovalo v průrvách mezi stíny oblaků. Tlukot srdce, těšícího se z opuštění sféry „pekel“ a naděje krutě narušená zvukem padajícího dřeva, odvracejícího Jonathanův pohled vzhůru, v následovné ozvěně ženského výkřiku, prorážejícího nocí................