Syn temnoty (Připravuje se) kapitola třetí-Skrytá hrozba: ukázka 1.

Poslední nákrok do neznámého prostoru a zčistajasna je pohltilo bílé světlo. Krátký oslepující záblesk, ponechávající je opětovně pohlédnout na neohraničené ploše jakéhosi nekonečného nádvoří, z velkých do hladka obroušených dlažebních kamenů. Nikde kolem žádný viditelný bod, jen hustá mléčná mlhovina. Ocitli se osamoceni, jako malí mravenečkové uprostřed jednolité kamenné plochy.

„Kouzla,“zkonstatoval udiveně se rozhlížející Arno, v dlani pevně svíraje jílec meče, prozatím uschovaného v pochvě u jeho opasku.

„Chlapec prahnul po noži, a ejhle, on řeže,“ neodpustila si jízlivou poznámku Rue.

„A co jsi čekal? Široké úsměvy a medovinu na přivítanou?“

„Dost se ochladilo,“ zmínil se mimoděk Daren náhle si povšimnouce sestry, nepřítomně zahleděné kamsi do dáli.

„Nyo!“

Nereagovala. Lathar jako první ze všech přítomných vyhledal zrakem její cíl.

„Co to zatraceně je,“ podivil se Gormal.

„Ať je to co je to, rozhodně je to mrtvé.“ vyjádřil svůj názor Arno.

„Tím bych si nebyl tak jistý. Ne vždy je vše takové jak se jeví,“ opravil jej Zolthar. To však již Nya, vykročila kupředu.

Prazvláštní, do dvou zužujících se pater sestavená kašna, zpívající pramínky do ruda zbarvené perlící vody, jenž vytékala ze stříbrného džbánu v náručí shýbající se sošky fauna, stala se přesným středem mezi dvěma starými seschlými stromy, jejichž podivná podoba neměla obdoby.

Popelavě šedá kůra štíhlých pokroucených kmenů rozrůstala se v neplodnou holou korunu hadovitých větví, zakončených šroubovicemi, zpovzdálí připomínajícími uhelné prsteny na kostnatých prstech zesnulých milenek. Jeden na vlas podobný druhému, jako vejce vejci. Nepatrný rozdíl tkvěl pouze v jantarové spirále v oválném poli, vtisknuté do kmene levého ze stromů přibližně ve výši lidské hrudi. Tento úchvatný a přesto děsivý výjev z neznámých důvodů nedopřál Nye možnost oprostit se od něho svou pozorností a tak, pod neustálým Latharovým dohledem nic nepřehlédnuvších očí, zkoumala každičký detail tohoto nevšedního uspořádání.

„Vypadají jako stromy,“ řekl Daren, ačkoli sám uvažoval nad tím, je-li to vůbec možné.

„Označení té nedotknutelné čistoty těmto dřevinám nikterak nenáleží. Avšak souhlasím s tím, že by tak mohly někomu připadat,“ zareagoval Allasseo.

„Sakra na tom co to je nesejde, spíš by jste se měli starat o to, co to tu dělá. Jakoby se nám s tím nesmyslem někdo vysmíval.“

„Pokud to tu je, má to dozajista nějaký smyl, Arno. Možná to má něco společného s bránou. Může se jednat o nějakou zkoušku,“ ohradil se Zolthar.

„O tom silně pochybuju,“ vrátil mu odvetou.

„Mohli byste toho nechat,“ ozval se náhle po dlouhé odmlce káravým hlasem Lathar a jakmile si svou vítkou získal pohledy všech přítomných, naznačil pohybem hlavy, aby se zaměřili na Nyu.

Obcházeje kašnu kolem dokola, nemohla se od ní odtrhnout. Cosi v ní ji hluboce fascinovalo do té míry, že téměř nevnímala dění kolem. Jednotlivé, do nejmenšího detailu, propracované části faunovy sochy, ozvěna krvavého pramene prýštícího z nitra stříbrného džbánu v jeho držení, to vše na něco poukazovalo. Odpověď měla přímo před sebou, jen zatím netušila kde ji hledat.

„Jako střípky nějaké skládanky,“ vyšlo jí z úst, aniž by si to sama uvědomovala.V naprostém tranzu, téměř jakoby jí někdo našeptával jak dál. „Patří k sobě. Vzájemně se potřebují.“

Tu náhle ji v myšlenkách upoutal záblesk čehosi lesklého, potopeného na dně, až doposud prázdné kašny, s nímž se dostavilo vnuknutí.

„Bez faunovy flétny by ze života zmizela radost a bez vody by nebyl život.“

Po těchto slovech ponořila levou ruku pod hladinu, instinktivně nahmatala uchycení a stiskla jej v dlani, připravena vytáhnout předmět na denní světlo. Ucítila bolest, ale v nepřítomném stavu, jenž ji nyní ovládal, ji téměř nevnímala. Před zraky společenstva vynořil se se z vody stříbrný džbánek, naprosto stejný jako měl faun na fontáně.

„Potřebuje-li vše živé pro zdárný vývoj tuto vláhu,“ rozvíjela dále svůj nápad, přistupujíce k jednomu ze stromů, jehož kořeny zalila trochou z obsahu džbánu, „pak možná několik jejích krůpějí dokáže vzkřísit i to, co mrtvým se zdá.“ Rudým pramenem přelila i kořeny druhého stromu a v jakési tajuplné nápomoci, bez nejmenšího zaváhání, přiložila rozevřenou dlaň, v níž až doposud svírala ucho džbánu na střed jantarové spirály a zavřela oči. V momentu, téměř zázrakem, začalo se v urychleném procesu rozvíjet v obou stromech kouzlo obrození, přivádějící většinu přítomných v neskývaný údiv. Z odumřelé kůry stalo se zdravím vonící dřevo protkávané zlatými obručemi. Prázdné lůno koruny se v nádechu životadárné energie zaplnilo svěžestí čerstvé zeleně v záplavě drobného listoví, čas od času ozdobeného zlatými kvítky. Současně s ozdravováním se, skrze slábnoucí mlhovinu pozvolna prostupovaly obrysy skalního města, doposud skrytého pod rouškou celému společenstvu.

Provazce světelných kuželů se v posledních záchvěvech blížícího se konce dne, prodíraly skze přízračný opar, rozpínající se nad nekonečným městem, k doteku posvěcení, drahým kamením, jiskřících střech chrámů nejmocnějších bohů, jenž v kaskádovitém uspořádání jednotlivých součástí obřího celku Origonu, čněly vysoko nad ostatními domy a paláci, s majestátností antického kolosea, beroucího dech při každičkém pohledu. Bělostná těla štíhlých sloupů, podpírajících jejich portály, zářila do dáli, stejně jako věčně planoucí chrámové ohně, podle legend se z neznámých příčin zapalujících sami od sebe. Temné, do široka otevřené „oči“ honosných domů, halících se do plášťů přiléhajících rajských zahrad, trpělivě shlížely do opuštěných dlážděných ulic, dvorků, plácků, náměstí i náměstíček, střežených sochami dávných vládců, rostoucích od miniaturních rozměrů do Titánů v nadživotní velikosti, za chvalozpěvu zurčících pramenů démantových chrličů.

Ne nadarmo se Origonu přezdívalo město tisíců fontán. Slonovinově bledé klenuté mosty překračovaly uměle vytvořené plavební kanály, stáčející se městem, nápadně se podobaje chapadlům gigantické chobotnice, jejichž průzračná hladina tiše ukolébávala lodě duchů, obývané pouze němými Galionovými figurami.

Odraz moci minulých dob, jenž dotykem času nikterak neutrpěl. Město se stalo pomníkem učarující krásy s přídechem monstróznosti.

„Vskutku nevídané,“ probral se jako první z otromení Allasseo.

„Překrásné.“

„A děsivé,“ doplnila Darenova slova Rue.

„Nedalo by se to projít ani za celé dva dny.“ Arno s nevěřícím pohledem vykročil kupředu. . Ihned se však zarazil o neviditelnou překážku, jenž lehce roztřásla obrazem města před nimi a znovu se stala jeho nedílnou součástí.

„Co je zase tohle?“

Allasseo natáhl paži před sebe a konečky prstů nahmatal pružný, avšak neproniknutelný povrch.

„Magická stěna.“

„Cože?“

Allasseo se očima střetl s nechápajícímArnem a zopakoval.

„Magická stěna. Město je chráněno lépe, než by se mohlo zdát. Jen netuším před čím,“ dodal v zamyšlení sám pro sebe.

„Domnívám se, že první může vstoupit jen ten, kdo bránu otevřel,“ zkonstatoval moudře Zolthar a zraky všech se odvrátily k místu, k němuž se Lathar zahleděl již před delší dobou – k Nye.

Opřena poněkud znaveně stále o kmen stromu, myslí kdesi v neznámých končinách, vycítíla na sobě upřenou pozornost. Hlubiny dvou modrých tůní se v krátkosti dotkly Zolthara a nohy učinily krok od stromu, měnící se v přesun do prázdnoty.

„Nyo,“ zvolala Rue vyděšeně ve snaze zabránit blížícímu se pádu, jemuž se však sama zvládla ubránit.

„To nic. Nic mi není, jen škobrtnutí,“ ihned ji uklidňovala, pokračujíce dále v, již ničím neohrozené, pevné chůzi k ostatním. V jakémsi neodbytném podezření se v Lathar v reakci na to podíval na kmen stromu, spatříce, jak se jantarová spirála podobná ústům velkého hlísta, neprodleně ztrácí v útrobách kůry, takovou rychlostí, že po ní zanedlouho nebylo ani památky.

Po vteřinovém zaváhání, v hlubokém uklidňujícím nádechu Nya prostoupila zdí, která na ten popud v dotyku jejího těla zmizela a nikterak již nebránila vstupu ostatním.

„Dávám ti čas do setmění, Arno! Ne, déle,“ vyslovila rozhodně, aniž by jej jakkoliv kontaktovala očima a pokračovala dál.

Pohlceni v labyrintu ulic, stávali se v podvědomí titěrnými tvory uprostřed ohromujícího odkazu dávné historie, jenž s každičkým rudým polibkem zapadajícího slunce měnila svou tvář, v chladnou děsivou masku, žijící vlastním skrytým životem. Zůstávali v neustálém obklíčení překrásných altánů, předělujících důležité cesty, jako průvodce navádějící na správný směr, postávaje ve výšinách, rozhlížejíce se po okolí zdobnými oblouky a štukami. Nezapomenutelné „hlasy“ prýštících pestrobarevných pramenů fontán v jednolité zvukové stopě jejich sluchu, s lehkostí vánku doplňovalo vzdálené šumění padajících mas vodopádů, tvořících hranice města ve společnosti majestátních strážných věží, strategicky rozmístěných v osmi dílech světových stran, nemaje nikoho, kdo by jich využíval.

Po nějaké době se ocitli na rozsáhlém, dlaždicemi pokrytém celku v sevření štíhlých vápencových sloupů, působícím jako nádvoří starého paláce, s obdelníkovým, překrásnou sochou truchlící královny obdařeným, bazénem terpentinově černé bahnité tekutiny. Z tohoto prostroru byl úžasný výhled na jeden z nejstarších a nejskvostnějších chrámů, co se v Origonu nacházel.

Na první pohled byl znatelný několika metrový výškový rozdíl mezi schodištěm a hlavními stříbrnými tepanými dveřmi. Jeho předsíň tvořilo osm sloupů v popředí a tři sloupy po stranách. Každý vytesán z jednohu kusu dvacet metrů dlouhého bílého mramoru. Přední sloupy nesly tíhu břevnoví s nápisem obsahujícím slova mír a spravedlnost, zabírajícím celou jeho šíři. Basreliéfy horních říms, honosily se sochami gryfů a phoenixů, vyrobených s takovu mírou věrohodnosti, že se při delším pohledu nabízela vidina, že každým okamžikem vzlétnou.Vskutku skvost, jehož, těžko si představit, vytvořila ruka člověka.

„Neuvěřitelné. Tak dlouho je opuštěné a přitom to tu vypadá, jako by odešli jen před kratičkou chvílí. Stále čekám, že se někde někdo objeví.“

„Také mám ten pocit,“ přitakal Darenovi Zolthar.

„Dávný věhlas upadl v zapomnění a s ním i osud, jenž mu zkřížil cestu,“ pronesl náhle Allasseo, svým pronikavým zrakem se ocitnuvší, kdesi ve sféře mimo lidské vnímání. „Bylo to místo plné radosti a smíchu, který náhle ustal. Odcházeli ve spěchu. Od plných talířů a nevypitých číší. Zmatek a strach.“

„Typické elfí povídačky. Pak se diví, že jim lidí nerozumí.“

„Mlč, Arno,“ napomenul jej odměřeně Zolthar.

„Támhle je rozpraskaná zem,“ poukázal Daren na, do hloubi rozbrázděné kachlice, v dáli po jeho levé straně, aby rozptýlil houstnoucí atmosféru a stočil téma hovoru jiným směrem. Jen minimální podíl společenstva mu však věnoval patřičnou pozornost.

„Jakoby jí cosi otřásalo,“ okomentovala toto zjištění Rue a odhodlala se jít poškozenou část nádvoří prozkoumat. Zničehonic se však již po prvním kroku ocitlo její nadloktí v Latharově lehkém sevření, které ji přimělo zastavit. Jen bezeslov zakroutil hlavou a pohlédl zpěz k prasklinám.

„Past pro nezvané.“

„Past,“ podivila se Rue s takouvou upřímností, že duhovky sytosti čokolády opět připoutala k sobě. V tichosti se sehnul pro kámen, jehož si předtím v krátkosti povšiml a v napřímení jej odhodil do vyznačeného cíle. V odrazech od kamenných dlaždic, dostal se kámen až do pásma rozpukaného podloží. Sotvaže se v dopadu dotknul první z prasklin, vyšlehly ze země vysoko do povětří plameny tak horké, že i v mžiku svého zjevení se, ovanuly vlnou žáru tváře všech kolem.

Během momentu nebylo po ohni ani památek. Nástraha opět podřimovala v očekávání nově příchozí potencionální objeti.

„Díky,“ dokázala ze sebe v úleku vypravit Rue, zatímco se k nim ostatní srocovali.

„Spálilo by ji to na uhel,“ zkonstatoval Coll, poněkud vyvedený z míry.

„Jak si to....“

„Záleží na tom,“ zarazil Gormala v dokončení otázky Lathar.

„Nedává to smysl,“ probral se teprve nyní z ohromení Arno. „ Nač plýtvat takovým zabezpečením, když po celá desetiletí do města nevkročila lidská noha.“

„To bych s takovu určitostí netvrdil.“

Nezvykle posazený hlas nesl se povětřím z místa, kdesi za nimi. Tam, v šarlatových odlitcích odcházejícícho dne, vyjímala se přikrčená elfí postava u bazénu s podivnou kapalinou. S obnaženou paží, dík, k loktu vykasanému rukávu, ponořenou pod hladinu a druhou rukou se opírajíc o hranu, se zdálo, že byl Allasseo naprosto duchem nepřítomen. Nebylo pochyb, že to mělo něco společného s tím, co se skrývalo pod vodou. Jejich netrpělivé očekávání, tak stonásobně převýšilo nepříjemné zjištění pojící se s bělostnou lebkou dospělého člověka, po chvíli hamletovsky spočinoucí v elfově dlani.

„Zatraceně,“ vyklouzlo z úst ryšavému Collovi.

Lathar si v nastalém tichu,povšiml Nyi, jenž bledá jako padlý sníh s nepřítomným pohledem kráčela ke sloupoví v pravé části dlážděného prostranství.

„Zdá se, že lid Origonu nebyl tak mírumilovný, jak se o něm vyprávělo.“

„Příliš rychle usuzuješ, Gormali. Obávám se, že tak to není.“

„Vážně, Zolhare? A jak by sis to vyložil ty? Lesk a sláva pyšného města bez jediné chybičky a pak z černé břečky vytáhneš tohle. Přinejmenším je to rozhodně divný.“

„Divné? Ano, to připouštím, přesto nikdo z nás neví, jak to ve skutečnosti je,“ odvětil Zolthar na Arnovu připomínku odměřeným neutrálním tónem.

„Ať už to bylo jakkoliv, je to minulost,“ zkonstatoval Daren, jenž teprve nyní dokázal odtrhnout zrak od lebky odložené na okraji bazénu.

„Obávám se, že se mýlíš,“ pronesl nahlas Lathar, stojící opodál mezi sloupy, zády k nim a rozešel se kupředu.

Ploužící se stíny soumraku dotýkaly se vysokého kamenného sloupu, jehož tělo, hrůzostrašnější bylo všech výjevů, které kdy spatřili. Mrtvé tváře, prázdné oči, křičící ústa, kostnaté pařáty, jejichž spáry se v záchytu zarývaly do kůže nešťastníků, bezmocně se pokoušejících uniknout z hlubin propasti „očistce.“ Stvůry, mísící se s nimi, spirálovitě se posouvajíc vzhůru, ukořistily kusy masa nevinných, věnujíce jej svému vládci. Jednomu jedinému. Nejděsivějšímu ze všech, shlížejícímu k zemi ze samotného vrcholu sloupu. Jako „dítě“ temnot, sedělo tam strašlivé stvoření s nahrbeným, chlupy porostlým hřebetem; monstrózně pokřivenými rysy částečně lidské tváře, zhanobené šíleností, která mu dala vzniknout; ostrými zuby přerůstajícími horní čelist; zkřiveným kořenem nosu bez kůže, jen čistě z kosti; rubínovýma očima; rohem vyrůstajícím z krabatícího se pozůstatku čela a blanitými roztaženými křídly, jenž jako štíty zabraňovaly slunci proniknout ke kamenné podlaze pod sloupem, hustě osázené nejrůznějšími kosterními pozůstatky na kusy roztrhaných lidských těl, jichž bylo tolik, že jako plně porostlé záhony umrlčích zahrad, pokrývali téměř celou plochu malého skrytého prostanství, úmyslně odděleného od světa.

Zděšení, jenž společenstvo při pohledu na vše naplňovalo bylo nepopsatelné. Prolomili křehkou hráz mezi dvěma sférami, z nichž jedna se stala noční můrou přechazející z minulosti v současnost.

„Bohové,“ zhrozil se Daren.

„Co se to tu stalo? Zolthare, pověs něco, dřív než se vyděším víc, než by bylo únosné,“vypravila ze sebe Rue. „Zolthare,“ zopakovala znovu jeho jméno a chytila ho za paži, přiváděje jej tak pozorností k sobě.

„Já..... absolutně netuším co říci..“

„Sakra, přeci musíš něco vědět. Kde se totu vzalo? Co to znamená? Proč Origon zpustl? Kam se ti lidé, zatraceně, poděli?“

„Vím jen, že město postihla jakási pohroma. Nikdo neví, co přesně. Vyprávělo se o smrtelné nemoci, pro níž museli odejít.“

„Tohle nezpůsobila nemoc. Ta těla jsou úplně na cáry,“ podotkl Gormal, jemuž se při těchto slovech, zvedl žaludek ze všudypřítomného zápachu.

„Je to příliš dávno.“

„Ani bych neřekla. Na některých jsou ještě zbytky masa, kruci. Proti čemu tu stojíme?“

Nezdálo se, že by se měl k odpovědi. Podle všeho opravdu netušil s čím se setkal. Rue se však nehodlala jen tak lehce vzdát. Věděla, až příliš dobře, jaké důvody ji k tomu vedou.

„Allasseo,“ oslovila jej a přistoupila těsně k němu. „Vznešení elfové přeci mají moc vidět, co jiní nemohou.“

„Nevím, zda-li byste právě toto chtěli slyšet.“

„Allasseo, prosím,“ pronesla přitlumeným hlasem úpěnlivě. „Je tu někdo koho musím chránit. Potřebuji vědět, před čím.“

Svolně přikývl a s rozvahou začal vyprávět.

„Kdysi dávno bylo toto město perlou jasnější všech. Jednoho dne, jej však postihlo neštěstí. Usídlilo se v něm zlo, jenž v hrůze, které šířilo, přivádělo lid, k hranicím samotného šílenství. Bojovali s ním, avšak neuspěli. Pokusili se jej uctívat a zatratili tak sami sebe. Jejich zkáza stala se prokletím nepodléhajícím síle času.“

„Chceš tím naznačit, že to, co je zabilo, je tu i teď?“

Allasseo se na Arna ohlédl.

„Chci tím říct, že měli dobrý důvod, proč učinili všechna ta opatření kolem. Nebáli se vlivu okolí. Oni chránili svět před sebou.“

„To je šílený. Na co tu ještě čekáme? Měli bychom zmizet,“ ozval se Coll.

„Počkat, počkat. Nerozumím tomu. Tohle tady, veškeré ty pasti, všude jen smrt a přitom bránu otevřelo obnovení života. Neposkvrněná čistota rostoucích stromů, které obrodily krůpěje křišťálové vody. Proč taková krása, když tady je jen zmar.“

Náhle, jakoby se v hlubinách Darenových úvah Latharovi odhalil paprsek světla ve svém smyslu poukazující na Nyu jako na poslední střípek rozbitého zrcadla, odhalujícího celou pravdu. Stála před ním tiše a nebybně, téměř podobna kameni, z něhož byl vytesám onen hrůzyplný pilíř od něhož se nemohla zrakem odhtrhnout. Na smrt bledá, až by si někdo pomyslel, že jí cosi ubralo na drahocenné síle a Lathar si právě uvědomil, co že je oním zákeřným lupičem.

„Stromy se neuzdravily vodou,“ pravil přistupujíce k Nye. S něhou uchopil její ruku a otočil ji dlaní vzhůru. Jemná hladká pokožka nesla ve středu její plochy stopy čtyř drobně vyhlížejících, stále ještě krvácejících ranek. Temný hloubavý pohled se upřel do Nyiných očí.

„Bylo to krví.“

Teplo Latharových rukou ji pozvolna přivádělo zpět ze světa bloudivých duší, v níž až doposud tápala, uvědomujíce si, podstatu nitra jeho zjištění.

„Věděla si, co tu bude.“

Toto tvrzení ji naprosto ohromilo.

„Ne," vypravila ze sebe téměř ve výkřiku s razancí, díky níž se o její nevině nedalo pochybovat a nespouštěje oči z Latharových se vytrhla z jeho stisku.

„Jak by mohla,“ zastala se Nyi šokovaná Rue.

„Dovoluješ si obviňovat princeznu,“vmísil se pobouřený Arno.

„Přestaňte, vždyť to nemá cenu,“ pokusil se vyhrocený stav zklidnit Daren.

„Ty se do toho nepleť, pulče!“

„LASTA (Poslouchejte),“ umlčelo všechny náhlé hromově znějící zvolání Allassea. Nedaleko od nich, naslouchajíce skrytému, s tišícím gestem vzpřímených prstů, byl pozoruhodnou bytostí, jejíž zádumčivost se nedala přehlédnout. Nastalo hrobové ticho, jenž za okamžik prolomil jeho příjemně znějící „nepřítomný“ hlas. „Koně se plaší.“

„A na to si při....... Nyo,“ přelomilo Arnovo reptavé podotknutí jeho vlastní zvolání, když se bez sebemenšího otálení rozběhla nazpět k bráně.

Nebohá zvířata snažila se v děsu stůj co stůj uvolnit z úvazu. Kopyta se ve zběsilém přešlapování končetin zarývala hluboko do kypré půdy mýtiny, jenž se v nepatrných hromádkách drtě rozlétávala do všech stran. Zděšené řehtání a odfrkávání, rozléhalo se širokým dalekým okolím. Tah, který koně vyvíjeli na uzdy, za něž byli uvázáni, dospěl do takové síly, že již nemohly déle vydržet. Jen několik posledních trhnutí hlavou, posunutí sem a tam, a kožené pásky s hlasitým lupnutím praskly.

V zorném poli přibíhajících společenstva vedeného Nyou, objevily se již jen zádě pádících ořů, za nimiž se jako poslední, jenž se odtrhl od stromu rozcválal, hnal její černý hřebec.

„Hej! Stůjte,“ volal za nimi Arno.

Nic platno. Nya zvolila jedinou možnost, jíž by se dalo úniku koní snad ještě zabránit a to, využít poslušnosti svého hřebce, kterého by ostatní koně v případě jeho návratu vyhledali. Co nejhlasitěji to jen šlo, zahvízdala na prsty a čekala, jak zareaguje. Podařilo se jí sice hřebce na okamžik zastavit, avšak s nečekanou odezvou, v níž se vzepjal na zadní, a dříve než stačil pokračovat dál se odvrátil ke své paní. V tomto jediném střetu pohledů, postihl Nyu, pro druhé nevysvětlitelný úzkostný stav křečovitého záchvatu. Dech se zkrátil a srdce ve zběsilém rytmu vhánějící rozbouřenou krev tělem, přinášelo s sebou živé obrazy, se stejnou četností se překotně míhající myslí.

Krev stékající z tesáků v protáhlé svraštělé tlamě; ostré spáry zarývající se do kůže ležícího člověka v odezvě křiku a zoufalého pláče. Rysy člověka a netopýra v děsivém spojení s odkazem samotné smrti. Nespočet párů blanitých křídel vznášejících se nad městem, přinášeje vichr a pach mrtvých, jenž Nya, v pádu se dotknouce země, cítila s neuvěřitelnou naturalističností.

„Nyo!“

Zděšený Daren se v mžiku ujal sestry a s podpěrou jí starostlivě pomáhal znovu vstát. Zvedaje se v nepřítomném rozpoložení vědomí ani nevnímala, že druhým párem rukou, jenž se jí láskyplně ujal, náležel Arnovi.

„Jsi vpořádku?“

Snahu k odpovědi, v nádechu se deroucím ze staženého hrdla pročíslo dunivé zahřmění. Zvedající se vítr přivál kouřově šedou clonu mraků, „zazdívajících“ zbytky rudých paprsků zapadajícícho slunce do „kobky“ šera. Modré oči se pozvedly k výšinám skalního města, jež zrazu pohltil gigantický stín s nevídanou rychlostí se přibližující k mýtině, uchvacujíce do sebe vše, ležící mu v cestě.

„Střeste se letícího stínu smrti,“ špitla Nya, pevně tiskouc Darenovo nadloktí............