ukázky příběhů 1
Legenda meče moci - Kapitola 11 - Sníh a chlad - ukázka 1.
Obvázala mu předloktí a pomohla mu obléci se zpět do kožichu. Poté společně pokračovali dál. Nízkým vchodem vstoupili do rozlehlého sálu s postranními chodbami. Kolem stěn se nacházelo množství ledových bloků, jenž v návaznosti na sebe, stoupaly strmě do výše ke krápníkovému stropu. Místo, na němž se zastavili, bylo širokou bezednou průrvou odděleno od ostrůvku s kamenným stolcem pokrytým silným ledovým příkrovem, přes něhož byla rozprostřena síť, protkávaná ledovými krystaly, jiskřícími s každičkým dotykem světla.
U masivních sloupů leželi dva statní lední medvědi v plné síle, pochutnávající si na masitých kostech, které držely na místě pouze řetězy, umožňující jim až nezdravě velkou možnost pohybu. Ještě více však jejich pozornost upoustala stěna vpozadí za nimi s podivnými rytinami zpodobňujícími éterickou postavu vznášející se těsně nad zemí, jenž zlobně vztahovala paži k bojovnici klečící mezi množstvím znetvořených lidských těl. Nacházel se v ní otvor do jakéhosi brlohu. K ostrůvku samotnému vedl pouze pohupující se provazový most natažený přes průrvu, vypadající všelijak jen ne bezpečně. Baile si stejně jako osatní prohlížel každičký detail ostrůvku a tu nahlas zapřemýšlel: " Síť je volně rozprostřena, medvědi uvázaní a vede tam most. Jen mě tak napadá, kde je, kruci, háček?"
"Tady ho máš," odpověděla bez prodlení Feya a poukázala pohybem hlavy ke vstupu do brlohu. Pohledy všech padly na tvora, vycházejícího na ostrůvek. Kdysi, než si pro své činy vysloužila stejně tak krutý trest, musela být překrásnou ženou, pro níž by nezůstalo chladným srdce jediného muže. Pravá polivina pevně osvaleného těla až po boky s hebkou alabastrovou kůží a dmoucím se skvostně tvarovaným ňadrem, jen prodlouženými černými nehty na štíhlých prstech, poukazující na to, že cosi není vpořádku. Zelené oko a dlouhé lehce se vlnící plavé vlasy, vyrůstající však jen z poloviny hlavy, koženou páskou a drobnými řetízky zdobené hrdlo po levé straně porostlé srstí, půvabné rysy tváře a plné rudé rty s vyčnívajícími obnaženými tesáky, však již o ledasčem vypovídaly. Levá polovina byla stavbou i pokryvem trupem ledního medvěda. Medvědí oko, čelo, část hlavy, levá hrudní a obě pánevní končetiny od pasu dolů s mohutnými tlapami i levý slech. Vše dohromady tak hrůzné, že se společníkům zatajil dech. I přes svůj zjev se zdálo, že nijak neztratila na pýše, která se kdysi stala její zhoubou. Hrdě kráčejíc přistoupila k jednomu z medvědů a lidskou rukou ho pohladila mezi ušima.
Prozatím neměla o společnících nejmenšího tušení.
"Denicu?"
Zděšen od ženy-netvora nemohl odtrhnout oči.
"Denicu," zopakovala Feya razantněji a konečně jej tak přiměla ji vnímat.
"Máš u sebe ten provaz, se kterým jste mě s Bailem spouštěli do jeskyně?"
"Ano," vydechl a rychle si sundal jednu stranu kožichu, aby si jej mohl smotaný sejmout přes rameno dolů. Podal jí ho a znovu se oblékl.
"Díky."
Pomalu se přesunula k Bailovi.
"Budu potřebovat tvou pomoc," pronesla polohlasem.
"Co máš v plánu?"
"Na rozdíl od prvního strážce, který s pokorou odpykával svůj trest, je v ní stále zakořeněna panovačnost a povýšenost, s níž před desetiletími zabíjela každou ženu, která ji vešla do cesty. Jsem možná klíčem, ale její zarputilost nezměním, proto ji musím přelstít. Chci se dostat nahoru, pak se spustím na ostrůvek a vezmu tu síť. Ale než se tak stane, je nutné ji nějak zabavit."
"Asi bych tě měl varovat. Dámy, které mají hustší strniště než já, nejsou právě můj typ. I když připouštím, že pro některé výstřední......."
"Půjdu já," vmísil se nečekaně do řeči Tristan.
"Ne," zamítla striktně Feya.
"Na to zapomeň," přidal se na její stranu Baile.
"Jsi zraněný."
"A ty jsi zase byl jak ten rampouch nad tebou. Kdybych na tebe zaťukal, cinkal bys ještě teď. Ani na to nemysli."
"Tristane, štiplavý mráz zkrotíš pouze ohněm. Chápeš? Tvůj čas, ještě příjde."
"Slyšel si," zakončil vše jednou pro vždy Baile.
Podívala se mu znovu upřeně do očí.
"Kdyby to nebylo nutné, neposílala bych tě tam. Muže neviděla od své proměny. Nebude těžké ji zaujmout, zvláště pak s tvým osobitým šarmem. Jsem si jistá, že se nenašla žena, která by mu nepodlehla."
"Ale ano. Jedna ano."
"Baili, prosím."
"Dobře, dobře, už mlčím. Cožpak by se ti dalo odolat, hlásku medový."
Svlékla si těžký kožich, odepla opasek s mečem, aby měla při šplhání co nejmenší zátěž a s provazem zavěšeným přes prsa, vzdálena nepatrně od ostatních obhlížela nejlepší možnou trasu výstupu.
Tu se vedle ní objevil Baile a natahoval k ní paži se svou sekyrkou.
"Na, mohla by se ti hodit."
"Díky."
Zdál se jí poněkud nesvůj.
"Jsi nervózní?"
"Já? Proč? Je k tomu snad nějaký důvod? Jen ten osobitý šarm, o kterém jsi mluvila se krčí někde za rohem a odmítá se ke mně vrátit."
"Tomu se mi nechce věřit."
"Tak teda ne," odvětil a poněkud strnule se pousmál.
"Měl bych o ní něco vědět?"
"Víš proč se říká o medvědech, že jsou zrádní?"
"Jo, protože mají neměnný výraz. Nikdy u nich nepoznáš co vlastně zamýšlejí. Dokážou během okamžiku přejít z nevinné hry do útoku."
"Řiď se tím."
"Pokusím se."
"Připraven?"
"No, víc už to zřejmě nepůjde."
"Slibuji, že tě tam nenechám dlouho samotného."
"A já zase slibuji, že na tebe budu čekat."
Položila mu dlaň na remeno s němým vyjádřením vnitřní podpory a díků. V souvislosti s tím, k čemu mělo dojít a zároveň s důvěrou a city, které k ní choval, se osmělil a učinil gesto, hovořící za vše. K Feyinu částečnému zaskočení, zlehka uchopil její ruku a jako pravý gentleman, políbil její hřbet, sledován zraky všech.
Bez dalších průtahů došel před most a pohlédl na Feyu, připravenou u jednoho z ledových bloků po pravé staně sálu. Kývli na sebe a on učinil první krok kupředu. Jak náhle se nyní nevšímavost bytosti změnila do velice nepříjemného, husí kůži nahánějícího zájmu. Neviděla a nevšímala si náhle ničeho jiného než Baila překonávajícího most.
Feya vyhodila sekyrku na vrchol bloku a chystala se na něj vylézt, když k ní přistoupil Tristan a pronášeje: "Počkej," sepnul dlaně s propletenými prsty do misky, vytvářeje jí tak pomyslný stupínek pro nohu. Přikrčená na bloku usylšela jeho hlas.
"Buď opatrná."
Pousmála se na něho a ve výskoku se zachytila dalšího bloku, napojujícího se o něco výše.
S hlubokou proláklinou pod kývajícím se mostem se opět dostavil onen známá pocit vratkých nohou a závratě, jež se snažil Baile korigovat jediným možným způsobem, a to věnováním pozornosti nelidské ženě před ním.
"Přeji dobrého dne ve spolek," zvolal k ní. " Víte, už z dáli jsem si vás všimnul, nejste k přehlédnutí," zabrblal si poslední část sám pro sebe a pokračoval. "Tak mě napadlo, půjdeš a seznámiš se."
Dostal se až na ostrůvek, kde se zastavil a letmo přejel pohledem délků řetězů na nichž byli medvědi uvázáni.
"Zima co?"
Huňáč, jehož stvoření doposud častovalo svou přízní, vydal varovně znějící zabručení.
"Souhlasím, to nebyla zrovna nejvhodnější poznámka," vypravil ze sebe, zároveň se sebezáchovným úkrokem stranou.
Po očku sledujíc Bailovo počínání, vyšplhala Feya téměř až k samotnému stropu. Zbývalo ji překonat úzkou římsu k bloku, jenž byl ve správném úhlu ke slanění v blízkosti kamenného stolce. Nad tímto blokem vyčnívalo z ledové stěny cosi, připomínající děsivá zpodobnění chrámových chrličů, poskytující Feye skvělou možnost pro uchycení provazu. Topůrko Bailovy sekyry bylo příliš široké na to, aby jej mohla při zdolávání římsy vzít do zubů, proto jej svírala v prstech levé ruky, a zároveň se přidržovala stěny. Musela se k ní opravdu těsně tisknout, aby vůbec dokázala udržovat rovnováhu a nezřítit se z té výšky dolů. Tristanovi nebylo příliš dobře, když ji takto viděl. Sledoval s Denicem střídavě pokus svého bratra o odvedení pozornosti strážkyně i balancující Feyu, které v tomto okamžiku nemohl naprosto nijak pomoci. Dva lidé na kterých mu záleželo v područí možné katastrofy.
Jen malý kousek od cíle se stalo něco, s čím nemohla předem počítat. Pod došlapující levou nohou, na níž přenášela váhu se odlomil kus ledu a ona se řítila dolů. V posledním rozhodujícím okamžiku se jí podařilo máchnout rukou a zarazit ostří sekyrky do ledového bloku. Nyní visela ve vzduchoprázdnu a jediné čeho se držela bylo topůrko. Mužům se stáhlo hrdlo úzkostí.
I Baile postřehl, co se přihodilo, neboť ráno od dopadajícího kusu římsy zaslechl tvor hlídající síť a ihned poté co pohledem zkontrolovla její nedotčenost se začal rozhlížet kolem. Feya se již vší silou přitahovala k vrcholu bloku, potřebovala jen čas a ten jí Baile hodlal za každou cenu dopřát. S naprosto jasným rozhodnutím se postavil před tvora, lehce v krátkosti přejel rukávem po jeho lidské tváři, čímž pozornost opět odvrátil k sobě a zašvitořil: "Už jsem ti řekl, medvídku ledový, jak moc se mi líbí tvůj kožíšek? Je tak hebký a padne ti jako ulitý. Naprosto úžasně zvýrazňuje přednosti tvé pravé poloviny. Věr mi, vím o čem mluvím."
Zabralo to.
Bytost jej začala obcházet v kruhu. Snažil se zůstat k ní čelem, protože vpustit si ji do zad, by mohla být poslední chyba jeho života. Pokusila se jej dotknout, ale on se její ruce širkovně vyhnul.
"Doufám, že jako pravá dáma ctíš zákonitosti první schůzky. Není třeba zacházet dál, než by bylo příhodné."
Znovu k němu vztáhla paži a on opět vykličkoval.
"Co se zatím držet příjemné rozpravy? Doposud nám to šlo ne?"
Strážkyně se zarazila a tu v prudkosti vyrazila lidskou končetinou k jeho hrudi, přesně do místa uložení srdce.
"Pomalu, chlupáči," pronesl odměřeně a chytil její zápěstí.
Bytost v momentu bolestivě zařvala a stáhla ruku k sobě, maje na zápěstí černé spáleniny ve tvaru Bailových prstů.
Vycenila na něho zuby a se zábleskem zuřivosti v lidské části tváře, jej od sebe, úderem hřebetem medvědí tlapy odhodila směrem k jednomu ze svých mazlíčků.
"Baili," vykřikl Tristan a rozběhl se směrem k mostu. Monstrum jej zahlédlo a ovládáno hněvem natáhlo paži, čímž tak silou jakéhosi kouzla rozmetalo jediný možný přechod na ostrůvek v tisíce drobných částic dřeva.
Ztěží popadajíc vyražený dech se Baile zvedal do sedu, pohlížeje na medvěda, řítícího se k němu.
Znenadání, jako spásná zeď mezi člověka a lovící šelmu, skočila Feya, mávla rukou a očima žhnoucíma jako za úplňku hlasitě zavrčela. Medvěd se okamžitě zastavil na místě.
Ochranitelsky vzala Baila kolem ramen a stále upřeně zahleděna na medvěda mu pomohla vstát, načaž se šelma jako po bezhlasém příkazu vrátila ke svému sloupu.
Feya stanula strážkyni tváří v tvář, držíce Baila stále za ruku. Postřehnouce stříbrem protkávanou naditou tornu, zavěšenou přes Feyinu hruď, pohlédla žena- netvor ke stolci. Byl prázdný. Zadívajíc se protivnici znovu do očí vyšel z jejích úst nepřirozeně zhrublý hluboký hlas.
"Vyhrála si. Nyní máš, co jsi chtěla, tak nač by ti byl on? Je to jen člověk, nech mi ho tu."
"Na to mi na něm příliš záleží," odvětila se značným důrazem až na ni Baile zůstal civět.
Strážkyně si všimla jak jej svírá za ruku, maje prsty propletené s jeho a jízlivě se ušklíbla.
"Dobře tedy. Jděte si. Jste volní! Jen by mě zajímalo jak se odsud hodláte dostat."
Jen to vyslovila prolétla sálem oslňující záře blesku, doprovázená hlasitým zahřměním, jenž tvora viditelně vyděsilo. Zvedl se vítr a téměř by se zdálo, že se dění světa odehrávalo pozpátku, neboť se jednotlivé díly dřeva seskupily a sestavily most tak, jako kdyby nikdy před tím zničen nebyl.
Feya pohlédla na strážkyni, svaly na lících naplé k prasknutí, a tvrdým tónem, v němž bylo jasně patrné, co, že si o jejím chování myslí, řekla:" Vrať se tam odkud si přišla a modli se, abys vůbec kdy měla možnost své chyby napravit."
S nahrbenými zády a výrazem podřízenosti se bytost obrátila a zamířila do svého brlohu. Ještě chvíli vyčkávala, aby se ujistila, že opravdu zajde dovnitř a nepokusí se o nějakou nepředloženost.
"Jdeme."
Pustila jej až na mostě, když mu vracela sekyrku se slovy: "Díky. Opravdu se hodila."
Vtisknouce mu topůrko do dlaně se Baile, doposud vlivem okolností neobvykle tichý, zeptal: "Jak jsi to udělala?"
"Já to ale nebyla."
"Jste vpořádku," vypravil ze sebe spěšně Tristan, ihned jak překonali průrvu.
"Živí a zdraví," odpověděl Baile za oba a dodal: "Jen mé ego značně utrpělo."
Tristan si oddechl a ulévně se usmál.
"Jak tě znám, ošetří se ihned, jak odsud zmizíme."
"Což bychom měli udělat hned," přidala se Feya a ukázala na jednu z bočních chodeb, levé strany sálu.
"Tudy."
Dostali se do systému labyrintu chodeb, kterých si povšimli již při cestě do sálu, avšak zdálo se, že místo, aby stoupali, sestupovali níže a níže do nitra hory. Nevypadalo to však na ztrátu směru. Feya věděla přesně, co dělá. I když netušila jak, vyznala se zde. Jako by jí kdosi vložil plán všech chodeb, překážek i nástrah do podvědomí a vedl ji na každém kroku. Denic ovšem příliš klidný nebyl. V jednom úseku ji došel a kráčejíc dále vedle ní se zeptal: " Ne, že bych si myslel něco špatného o tvém orientačním smyslu, ale neměli bychom spíše stoupat?"
"Ne. Nemůžeš se spoléhat na to, co vidíš. Nic tu není stále stejné. Chodby jsou zrádné. Za tu dobu, kterou jsme zůstali v sále se již tisíckrát mohly přesunout a změnit."
"Tak proč tedy raději zase neučiníš gesto ruku na zeď a neotevřeš průchod mezi našimi světy, tak jako v první skrýši?"
"To nejde. Čím dále jsme, tím obtížnější vše je. Brána není součástí svatyně, jak tomu bylo naposled. Musíme z ní ven a toto je jediná možná cesta. Neměj strach, je to vpořádku."
Nezdálo se, že by jej obav zcela zbavila. Došli do prostoru, kde stanuli před nutnou volbou, jelikož se jim naskytly tři varianty další trasy. Dvě, navlas si podobné, úzké potemnělé chodby a, přes celou délku místnosti vzdálená, silnou vrstvou jinovatky pokrytá vysoká dvoukřídlá brána. Zde se Feya zarazila v chůzi stejně tak náhle a prudce, jako kdyby narazila do neviditelné hradby. Zmocnil se jí prazvláštní úzkostný stav, spojený s nepřirozeným chladem, prostupujícím skrze tělo až do morku kostí, jehož příčinou bylo cosi špatného, jenž jí z tváře odcizilo veškerou krev. V hrudi se to stáhlo a i když prozatím nic neviděla, měla pocit, že cosi není vpořádku.
Zaznamenajíc její nepřítomný pohled do neznáma, přistoupil Tristan těsně k ní.
"Feyo?"
Nereagovala. Konečky prstů s lehkostí vánku podložil její bradu a vrátíce ji tak do reality, pootočil její obličej k sobě.
"Co se děje?"
Oči, jenž zůstávaly pohledem šelmy, prozařovaly přítmí kolem jako nejjasnější souhvězdí noční oblohy. Po střetu jejich zraků, ze sebe polohlasem vypravila: "Je tu zlo."
Jen to vyslovila, ozval se v krátkosti hrůzdný hrdelní hlas, hovořící neznámou řečí, jehož síla s nesla cyrkulujícím vzduchem a přiměla skupinku semknout se blíže k sobě. Z úst jim náhle vycházela hustá pára vydechovaného horkého vzduchu, mnohem více než doposud a citelněji se ochladilo. Tu z chodby za sebou zaslechli zvláštní šouravé zvuky, jako když někdo v chůzi táhne špičky nohou po zemi za sebou, nesoucí se v mnohačetné ozvěně. Ohlédli se a spatřili v odrazu světla na stěně siluetu podobnou lidské postavě, jen poněkud menšího vzrůstu a nepřirozeně pokřivenou, k níž se připojovali další a další. Netrvalo dlouho a jejich pohledy v děsu padly na bytosti, jenž pomalu, vratkou chůzí, vyšli zpoza rohu. Vše lidské se na nich ztrácelo v cárech zažloutlé pergamenové kůže vysící z jejich kostí. Všemožně se kroutící, trhaně se pohybující monstra, s jejichž zrůdností i sama smrt ztratila odvahu, pojmout je za své a raději je ponechala jejich osudu. Prázdné oční důlky, pokřivené čelisti s několika, povětšinou z velké části shnilými zuby, díky nepřítomnosti dásní, vyčnívající až po přechod krčků v kořeny. Ze zbytků kůže hlavy odhalené lebky s jasně patrnými švy, mnohdy přerušenými zejícími ranami, či odlomenými kousky. Ochablé části svalstva, se stávaly společně s rozškubaným zašlým, zeminou uváleným šactvem jediným pokryvem, který je halil. S hekáním a někdy až ječením obdobným zvukům, vycházejících ze zpuchřelých hlasivek mířili na jisto přímo k nim.
"Nemrtví," vyslovila Feya. Z čista jasa se poblíž Baila objevil jeden z nich, který vyšel z jedné z chodeb, jež měli na výběr a začal po něm vzahovat své pahýly. Dříve, než by se jej však stačil byť jen dotknout, se Baile, značně v úleku, uchýlil k nejlepšímu a také nejrychlejšímu řešení- a také jedné z jeho nejsilnějších stránek. Silným úderem pěstí, zasáhl monstrum do části, kdysi-těžko si to představit- bývající obličejem, čímž s křupnutím oddělil lebku od zbytku vyhublého těla, nyní se jen bezcílně potácejícího v kruhu.
"Bacha na hlavu," utrousil na to.
"Proti nim nemáme šanci. Rychle," zavelela Feya a rozběhla se následována ostatními k dvoukřídlé bráně. Sotva vpadli dovnitř, zabouchli za sebou dveře a muži je podepřeli vlastní vahou, čelíce náporu dobývajících se oživlých mrtvol.
"Musíme to něčím zatarasit, jinak je neudržíme," zvolal Baile. Jako na povel se zjevila v doposud prázdných úchytech závora, umožňující jim vzdálit se. Nápor monster však sílil a bylo předem jasné, že mu závora dlouho neodolá.
"Myslel jsem, že je svatyně proti zlu chráněna." Tristan se podíval na svého bratra a řekl: "Síť je chráněna, ne svatyně. Nebo si vážně myslíš, že ti venku překonávali nástrahy jako my?"
Nacházeli se v kruhovém sálu, bez východu s podlahou z čistého ledu, dokola osázeném množstvím zrcadel. Zatímco se Baile rozhlížel kolem, vyhledal Tristan pohledem Feyu. Dlela opodál v dřepu u svého vlka a svíraje zlehka jeho hlavu ve svých dlaních mu cosi šeptala.
"Jsme v pasti. Odsud se nedostaneme."
"Dostaneme," pronesla přesvědčeně Feya, přistoupila k Bailovi, vytáhla jeden z nožů v jeho opasku a hodila jej proti zrcadlo přímo proti sobě. To se s řinčením rozsypalo v hromadu střepů a odkrylo tak vpadlý otvor do dlouhého portálovitého tunelu, na jehož konci bylo jasné denní světlo.
"Vede do místa, kde rostou štíhlé stromy s bělostnou kůrou a smutečně povislým větvovím. Nedaleko odtamtud je skála, kterou zakrývá silná vrstva ledových rampouchů zamrzlého vodopádu. Tam je brána do našeho světa. Slibuji, že jakmile se nám odsud podaří odejít, žádné nebezpečí již hrozit nebude. Připraveni?"
"Jako nikdy," odpověděl za všechny Baile a vydal se k otvoru následován Tristanem, Denicem, bílým vlkem a jako poslední v řadě Feyou. Jen co se muži s vlkem dostali kousek od předělu sálu a tunelu a postoupili o něco více dovnitř ozvalo se Feyino zvolání:" Hej," které je přimělo se k ní otočit. V tu chvíli zachytil Baile na něj dopadající stříbrem prošívanou tornu se sítí uvnitř a Feya vzápětí jedním úderem meče do skrytého řetězu, jehož si nikdo z nich nevšiml, spustila těžkou mříž, jenž ji od nich beznadějně oddělila.
"Ne," vykřikl Tristan a povědomě vytušíc, co zamýšlí, přistkočil stejně tak jako Baile, ke mříži a společnými silami se pokusili ji nadzdvihnout. Bylo to však marné a on to věděl. Zatarasená brána se pozvolna více a více prohýbala pod náporem bytostí, tlačících se do sálu. Nezbývalo mnoho času.
"Co to vyvádíš," zeptal se s námahou Baile, stále se tvrdohlavě pokoušející s mříží pohnout. Nepřipouštěl si prohru. Mlčky přistoupila blíž, načež Tristan skrze mříž sevřel její dlaně ve svých rukách.
"Kdybychom ze svatyně odešli všichni, nikdy by nás nenechali být. S těmi, co již jednou zemřeli, se nedá bojovat. Není jiná možnost."
"Ale ano, určitě ano. Něco vymyslíme, " žadonil zoufale Tristan.
"Jasne," přitakal Baile.
"O jednoho z vás už jsem přišla. Nedovolím, aby se to znovu opakovalo. Držte se vlka. Postará se o vás a vy, se prosím postarejte o něho. S vámi, je to jediné, co mi zbylo."
"Sakra, Feyo! Nevzdávej se tak snadno. Jsi bojovnice, tak bojuj! Bojuj s námi po boku," zařval Baile, marně potlačujíc bezmoc, která se jej zmocňovala stejně jako Denica, stojícího za ním vedle Feyina vlka.
"Ne! To nejde. Nyní je to již jen má věc."
"Prosím," pronesl úzkostně Tristan, pevně ji tisknouce ruce. Pohlédla mu do očí se zvláštní něhou ve tváři.
"Našla jsem vás jednou, najdu si vás zase. Ať to trvá jak chce dlouho."
"Nedělej to."
Sálem zaznělo zaskřípení, z části vyštípnuté brány, jejímž otvorem prostrkávali nemrtví dovnitř své pařáty.
"Jděte! Hned!"
"Ne," oponoval Tristan.
"Baili pro všechno posvátné, odveď ho odsud!"
Poznal, že s ní nijak nehne a tak jediné co mohl udělat bylo splnit její přání. Natáhnul se k Tristanovi, uchopil jej kolem ramen a pevně stiskl.
"Musíme pryč!"
Brána se rozletěla dokořán a monstra se pozvolna hrnula dovnitř. V tom samém okamžiku se Tristanovi a Feyiny ruce odtrhly od sebe.
"Odveď ho," stačila ještě zavolat za Bailem, snažícím se vzpouzejícího se bratra odtáhnout pryč, do tunelu a tasíce meč se odvrátila čelem k bytostem ze záhrobí. Baile pohlédl na vlka, který zůstal stát u mříže. Díval se skrze ni na svou paní a nespuštěl z ní oči. Zápolíce s Tristanem ve svém sevření zakřičel: "Vlku, poběž! Honem!"
Naposeldy pohlédnouce na Feyu je poslušně se schlíplým ocasem následoval.
Této přesile nemohla nikdy sama zdárně čelit, to však věděla. Jejím cílem bylo pouze jim zamezit v postupu za muži, ať se děje cokoliv. Jako by jí kdosi našeptával, co si počít, se očima zaměřila na ledovou podlahu.
"Uvidíme, jestli umíte plavat," procedila skrze zuby, pozvedla meč do výše nad svou hlavu a mocným úderem sekla ostřím do země. Meč způsobil prasklinu na ledovém krunýři, s neobyčejnou rychlostí se šířící po celé ploše. Jakmile se zombie, ve stmeleném celku dostatečně přesunuli k ní, led se pod nimi i pod Feyou prolomil a všichni se zřítili do hluboké vody pod podlahou..............
