"Netvor" - Kapitola sedmá - Břímě minulosti (Rozepsáno)

KAPITOLA SEDMÁ – Břímě minulosti

(seveth chapter – A burden of the past)

Léto se jistým krokem chýlilo ke svému konci a s příchodem podzimu nastal v domě tradiční zmatek a shon kolem příprav blížícího se narozeninového večírku, jenž hraběnka rok co rok tvrdě vyžadovala, zahlcujíc služebnictvo množstvím návrhů, připomínek a zcela přehnaných rozkazů, spojených s tím, jak se opájela představou vlastní oslnivosti v očích přátel i nepřátel. Obvykle se vše odehrávalo v duchu pompézní slavnosti, s průměrně třiceti až čtyřiceti člennou skupinou hostů (samozřejmě z nejvyšších vrstev, jak jinak), která se po několika sklenkách vždy začínala chovat jako pravá šlechta ve své zdegenerované podobě. Tentokráte však, snad z důvodu zakulaceného výročí, prahla Barbara Thorn po něčem mnohem více výjmečném a společně s tím se nároky na pořádání všeho nadmíru zvyšovaly. Ačkoliv zbývaly ještě téměř celé dva měsíce, již, nyní v nástinech své fantazie všechny zahrnovala bezpočtem úkolů navíc, nad rámec jejich běžných denních povinností, jež nečinně dirigovala. Její vidina (nebylo to příliš těžké uhodnout)- hostina pro zhruba osmdesát lidí, s hudbou, tancem, zpěvem, na kterou budou všichni ještě dlouho vzpomínat. Pro Jeanne vytvořila kradmý nástin hlavního menu, ze kterého se jí protáčely panenky, nikoli pro komplikovanost, ale holou nesmyslnost, s níž bylo sestaveno. Naprosto nekombinovatelná směsice všehochuti, dle vlastních preferencí, působící stejně bizardně, jako kdyby před někoho položili talíř, na němž bude zvěřina na víně, smažená ryba a smetanový dort najednou. I když jí hraběnka nechávala volnou ruku stran dezertů, výběru ovoce a podobně, byla si Jeanne zcela jistá, že to nakonec celé zbyde na ní, stejně jako vždy.

Patrick, jako majodróm, měl samozřejmě pod patronátem kontrolu průběhu všech prací v domě. Kromě toho musel převzít i povinnost sezvávání hostů, v němž Barbara působila, díky svým nárokům, spíš jako živoucí zádrhel, než výpomoc, a zajistit hudebníky, květinovou výzdobu i veškeré detaily kolem slavnosti s vynikajícími výsledky. Jiné by ani ve vnímání hraběnky nepřipadaly v úvahu. Vše dokonalé mělo být ještě dokonalejší. Vše nové novější. Zkrátka zmatek nad zmatek.

Pro Christine to bylo novinkou, do které se vydatně zapojovala. Ač s nadbytkem práce každý den, téměř padala únavou stejně jako ostatní, přeci jen díky oblaku sladkého štěstí, který ji obklopoval, vše zvládala snadněji a s větší chutí. Od rozpravy v zahradě, k žádné výrazné změně mezi ní a Jonathanem nedošlo, přesto ani jeden nazapomněl. Nadále se k ní choval, s něžnou pozorností jako pravý gentleman a ona jej vnímala (mimo jiné), jako laskavého pána, jehož ctila a pro kterého by udělala vše na světě. Stále se zesilující pouto, jež je k sobě v propojení osudů, vázalo, dalo se rozeznat, snad jen v opatrných náznacích. Pohledech, úsměvech, tónu hlasu. Zdálo by se to jako nic, ale bylo to vším. Celým světem i existencí.

Michael Blair se v sídle Thornů zjevoval častěji než doposud. Neustále usměvavý, rošťácky nápaditý a neoblomně příjemný. Zpočátku se mnohem intenzivněji, než kdy jindy, zajímal o to, jak se Christine vede, což, vzhledem k tomu, v jaké stavu ji tehdy na chodbě našel, nebylo nic udivujícícho. Po čase však z něj i Jonathana veškeré napětí opadlo a vše se vrátilo k normální uvolněné atmosféře přátelských rozprav. Tedy, skoro vše.

Nemohla tušit, že ji v tajnosti společnými silami střeží jako oko v hlavě a dík Michaelovým kontaktům sledují každý Rogerův pohyb, připraveni v případě zvratu jakkoli zasáhnout. Roger sám se od útoku v sídle Thornů ani neukázal.

Až na jisté vyjímky, zavládl skutečně klid a mír. Ovšem nebyl by to život, kdyby se obešel se snadnou cestou bez překážek, u nichž jen čas rozhodoval, kdy a v jakém pořadí se dostaví. Změny přicházely.

   Statná postarší venkovanka se zarudlými odulými tvářemi a malýma knoflíkovitýma očima v odstínu mahagonu, se, stojíc u kuchyňského stolu, skláněla nad košíkem plným čerstvě snesených vajec a s hrdostí je předváděla Jeanne, která si je, berouce jedno po druhé do rukou, zkušeně prohlížela.

„Jsou krásná, beru je,“ pronesla, aniž by, byť jen letmým pohledem zavadila o otevírající se dveře. „Výborně,“ zareagovala žena hlubokým hlasem a usmála se.

„Omlouvám se, že ruším,“ vpadla znenadání mezi ženy přicházející Rachel a rozpačitě se zhlehka poškrávala na straně pihatého nosu, „ ale přináším naléhavý vzkaz od hraběnky.“

„Ale? A copak je tak naléhavého,“ zeptala se s ironií Jeanne.

„No myslím, že se nějak dopídila, že je tu obchodnice, a...... no, řekla a teď cituji: Ať koupí jen to nejlepší.“ „To právě dělám, ne?“

„Obávám se, že to myslela poněkud jinak.“

„Podívej, jestli si myslí, že budu obcházet kurníky a hodnotit, která slepice má urozenější zadek, tak je na omylu.“

Energicky odvrátila hlavu k vesničance.

„Bylo by možné, abyste mi jich v říjnu dodala tři kopy?“

„Můžu říct sousedkám o nápomoc, také jim dobře nesou.“

„Skvělé. Škodná na tom rozhodně nebudete.“

Podala jí mince za košík, stiskla ruku a dodala: „Bylo mi potěšením s vámi vyjednávat.“

„Nápodobně. A z té ofrňuly si nic nedělejte. Všechny jsou stejné.“

„Svatá pravda,“ potvrdila Jeanne s upřímným srdnatým smíchem.

„Diana, vás doprovodí k zadním dveřím.“

Jako na povel se zvedla a ženy se ujala. Jeanne poté, maje ruce v bok, shlédla na porcelánovou konvici, jíž Rachel celou dobu svírala.

„A tohle je zase co?“

Zatvářila se provinile.

„Promiň, Jeanne, prý, že je káva moc horká. Chce připravit novou.“

„Osobního foukače, by náhodou nechtěla,“ odsekla podrážděně a prudkým gestem si konvici převzala. Nešlo by však o Jeanne, kdyby situaci originálně nevyřešila po svém.

Se škodolibým úsměvem, který se jí náhle roztáhl po tvářích, jako by si právě na něco směšného vzpomněla, sejmula pokličku, natáhla se po zběračce, automaticky do ní nabrala vodu ze sudu, jíž měla přichystanou na mytí nádobí a vlila ji do konvice.

„Nyní by to již mělo být zcela vpořádku.“

„Jeanne,“ špitla jen Rachel a zacpala si ústa, dusíc smích.

„No, co? Vaše přání je nám rozkazem, nebo snad ne? Zdála se jí moc teplá, teď už není. Alespoň dá „dušinka“ na chvíli pokoj.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ vmísil se náhle do rozhovoru Patrick, právě vcházející do dveří a pohybem dlaně, nazančil Rachel, aby neodcházela. Bude potřeba ještě jedna káva.Právě dorazila Angela von Pretten s oběma salamandry.“

Na Jeanne už toho bylo pro tento den až moc. Posadila se na židli a přivřela víčka.

„Dala bych cokoliv za dalšího Titána, který by nás té Medúzy, jednou pro vždy zbavil.“ Naráz vykulila oči. „Tak! A teď mám těžký hřích. Čert, aby to spral!“

   Po vstupu do pokoje nalezl Patrick Jonathana ve velmi dobré náladě. Pohodlně usazen na jednom ze dvou okrově čalouněných sofa, maje na jedné noze položenou hlavu Sidiho, stočeného vedle něj, kterou v pravidelném rytmu hladil, byl zahloubán do jakéhosi staře vyhlížejícího objemného svazku, vonícího kůží a pergamenem. Byl zcela uvolněný a podle všeho si tuto chvíli plně vychutnával.

„Napadlo mě, že by vám mohlo přijít něco sladkého vhod. Jeanniny koláče,“ pronesl pokládaje talířek s nadýchanými koláčky na stůl před něho.

„Děkuji, to je milé,“ odvětil v úsměvu a znovu se zahleděl do stránek.

„Smím se zeptat, co to čtete. Vypadáte zaujatě.“

„To je Alighieriho- Božská komedie. Jeden z prvních výtisků. Michal mě dobře zásobuje.“

„Alighieri- Italština, že?“

„Přesně tak?“

„No, já jen...,“ přemýšlel, jak to vhodně podat.

„V domě by mohl být rozruch, který by vás mohl v četbě rušit. Předem se omlouvám.“

„Matka si snad zlomila nehet,“ zeptal se uličnicky.

„Obávám se, že to by bylo ještě horší,“ vyklouzlo mu s upřímností z úst a Jonathan pobavilo.

„Omouvám se.“

„Vpořádku. Máš naprostou pravdu.“

Jeho pohled opět zabloudil mezi řádky. Patrick zůstal strnule stát na místě, přemítaje o tom, zda se má zmiňovat o pravé podstatě problému. Jonathan si za několik vteřin, jeho podivného chování všiml.

„Copak,“ zeptal se s pokřiveným úsměvem, vzhlížeje od knihy přímo k němu.

„Asi byste měl vědět, že je v domě madam von Pretten i s dětmi. Vaše matka se tentokráte nenamáhla, o jejich obstarání, takže se někdě volně pohybují jako neřízené střely. Mohly by ztropit rámus.“

Zarazil se, když viděl, jak Jonathan náhle zvážně, pohledem zabloudíc kamsi do plamenů v krbu. Rámus bylo skutečně to poslední, jenž by ho momentálně zajímalo. Velice jasně si totiž vybavil obrázek nebohé dívky, krčící se na zemi pod dopadajícími kameny, jenž po ní ta dvě háďata házela s hrubostí a nevraživostí zkažených dospělých. Naráz zaklapl knihu tak, až se Patrick lekl a vstávajíc řekl jen jediné: „Kde je Christine?“"

  Přejíždějíc hadříkem na leštění po zbraních a jedlotlivých částech zbroje mnoha brnění, vystavených v prvním poschodí sídla jako připomínka starých časů, se v Christinině mysli probudilo mnoho starých vzpomínek. Odkaz předků působil tak starobyle a úctihodně. Připadala si před ním značně nepatřičně. Jako vetřelec, svou malostí zasahující do čehosi, jenž jí nepřísluší znát. Počínala si velmi opatrně a pečlivě, nevynechajíc jedinou skulinku, hranu či zdobení. Kdo je asi nosil? Komu patřívaly tyto meče? Napadalo ji mnoho zajímavých otázek, které zřejmě nikdy nebudou zodpovězeny. Málo kdo by měl tak dobrou paměť,aby znal dějiny svého rodu po tolik pokolení. I když jeden by se možná našel. Jak Christininy myšlenky přelétly k Jonathanovy, pousmála se.

Byl tak přitažlivý a ojediněly ve své tajemnosti, inteligenci a vystupování. Ať přemýšlela sebevíce dlouho, nikdy nepřišla na nikoho jiného, jenž by se mu vyrovnal. Skutečně zvláštní. Opravdu jedinečný. Zaobírajíce se jeho usměvavou tváří, která se jí okamžitě vybavila před očima se v práci přesunula o něco blíže ke stěně.

Náhle se dostavil podivný ve skrze nepříjemný pocit, který už jedenkráte zažila, rovněž v osamění na spoře osvětlení chodbě. Po zádech jí přejel mráz, jako by se jí dotkla sama smrt.

V odlesku štítu, opřeného o brnění vedle ní, zahlédla pohyb. Nehodlala zde, jen tak nečinně stát a čekat, až se jí znovu zmocní a přinutí ji podrobit se jeho vlivu. Vnímala, jak se svaly na těle napínají, připravené splnit stanovený úkol. Rychlý pobyb, v němž se ruce chopily jílce jednoho ze dvou jedenapůlručních mečů, vystavených ve zkřížené podobě na zdi, tah, v němž se uvolnil, spíše jen zastrašující zkušeně vyhlížející, protočení zápěstí a zaujetí obranné výchozí pozice s mečem, po straně levého ramene. Vypadala naprosto úchvatně s planoucím pohledem a rozpuštěnými dlouhými vlasy, staženými jen kolem obličeje, volně se jí rozprostírajícími po zádech ramenech. Éterická půvabná bytost plna odhodlání se bít, aby zachránila svůj život i čest.

Těžko říci, zda bylo větší udivení její nebo sourozenců von Prettenových, kteří zůstali

stát jako by zmrzli na místě, u jednoho stolků nedaleko od ní, ve stejné pozici, v jaké je zastihla, když se otočila. Stephen měl zřejmě v úmyslu shodit na zem jednu ze vzácných váz, ke které již natahoval prsty. Nicole jen postávala vedle něho, maje oči stejně vykulené jako on. Chtěli ji vystrašit, ale tohle ani jeden z nich nečekal. Uvědomíc si špatně vyloženou situaci, o něco uvolnila křečovité postavení a rozhodla se stáhnout, ne však docela, neboť zasloužili za vyučenou a toto byla ta nejvnodnější možnost, jaká se jí mohla naskytnout. Čepel meče v pohybu zasvištěla vzduchem, když jím učinila okázalou bojovu kreaci a následovně se dostala do zákrytu za její záda, hrotem vzhůru, podobným způsobem, jakým se mohlo využít orietních mečů, aniž by to vypadalo o nic méně lépe. Upřeně se na ně zahleděla a hrdě pozvednouce bradu vzhůru vyšlo z jejích úst, prosté: „Baf!“

Stačilo to.

Krátké vyjeknutí, následované ozvěnou překotně se vzdalujících drobných podrážek ji téměř zcela uvolnil. Dokonce se přistihla, že se usmála. Jak zvláštní a příjemný to byl pocit, opět po letech svírat meč v ruce. Téměř zapomněla jaké to je a překvapilo ji, jak se jí vše náhle opět vybavilo. Každičká lekce i rada. Potěšilo ji to. Znovu, jen tak pro zábavu  protočila, napřimujíc se do normálního postoje, dvakrát po sobě zápěstím, opisující tak čepelí část jakéhosi nepostřehnutelného obrazce a spustíc paži volně podél těla, se otočila, aby meč vrátila zpět na své místo. Jakmile tak však učinila, zkoprněla a zůstala se zrakem upřeným přímo před sebe stejně překvapená a zaskočená, jako Jonathan, stojící jen kousek od ní.

Zhluboka se nadechl, téměř, jako kdyby na to delší dobu zapomínal a postoupil o krok vpřed. Jeho zahloubaný výraz, se však nijak neměnil.

„Hledal jsem vás. Chtěl jsem vás varovat, že......“

Hlas mu selhal a čelo čelo se zakabonilo.

„Ale zřejmě to není zapotřebí,“ dodal aniž by předchozí větu dokončil. Očima těkl dozadu přes její rameno, kde se objevila Maryl, snad hledajíc příčinu, proč, děti tak utíkaly. Nápadně nahlas autoritativním hlasem, aby to slyšela a došlo jí, že nemá pátrat dál pronesl: „ Pojďte se mnou, Christine. Musíme spolu probrat věci ohledně vaší vytíženosti v časech příprav na slavnost,“lehce se naklonil dopředu, tiše jen pro ni špitl: „tohle vemte s sebou,“ a otočíc se jako na obrtlíku kráčel ke schodišti. Nečekal na ni a nesnažil se jít po jejím boku, jako obvykle, to nebylo dobré znamení. Zdálo se, že se zlobí a Christine si musela připustit, že k tomu snad má i důvod. Vstoupil do pokoje mnohem dříve než ona a nechal jí pootevřené dveře. Tiše je za sebou zavřela a pozorovala jej, jak nehybně stojí v záři ohně praskajícího v krbu, zády k ní.

„Co ještě mi zatajujete, kromě toho, že umíte zacházet s mečem,“ pronikla náhle otázka kladená jeho sametovým uklidňujícím hlase, nyní odrážejícím určitý stupeň napětí, do ticha.

Ještě jednou, jedenkráte, čistě kvůli tomu, aby jej ochránila od vlivu tajemství, které v sobě nosila se pokusila schýlit k oklice.

„Neumím,“ odvětila, ale ani pro ni to neznělo příliš přesvědčivě. Viděla, jak o něco více pozvedl hlavu a tu se v dobře regulovaném úderu z horního krytu před ní objevila čepel dopadajícího meče. Bezmyšlenkovitě, pod vedením dlouho pěstovaných instinktů pozvedla svou zbraň od opozice, krouživým pohybem, v němž se odrážel zvuk o sebe se třejícího kovu, dostala Jonathanův meč pod svým k zemi a pozvedla ostří znovu před sebe, aby jej udržela v dostatečném dosahu od sebe. Hrot byl nyní jen kousek od jeho hrdla.

Dosáhl přesně toho, co chtěl. Doznání beze slov, které se již nedalo nikterak vyvrátit ani popřít. Pohlédl krátce na hrot, poté se jí zahleděl zpříma do očí.

„Jste velice špatný lhář.“

Vyděsila se, když si uvědomila, že jej má vůči sobě v postavení odráženého nepřítele a proto, neprodleně, stáhla čepel k zemi a uvolnila postavení.

„Ovládáte latinský jazyk, čtete básně a filozofické knihy, vyznáte se v umění, nazpaměť odříkáváte útržky známých děl. Jezdíte na divokém koni bez sedla, vyznáte se v bylinách, umíte bojovat s mečem,“se zkrabaceným obočím zakončil celý svůj výčet a jeho podežřívavé oči se na ni s uhrančivostí upřely zpod dlouhých řas.

„Kdo jste? Rozhodně ne jen prostá služebná. Řekněte mi, co to skrýváte?“

„Nechtějte to,“ pronesla zlomeným hlasem a sklopila zrak k zemi.

„Proč? Abyste mě ochránila, před vlivem okolního světa? Mě nezaleží na názorech lidí, Christine, záleží mi na vás? Vidím, že vás to trápí. Chci vám pomoci“.

„To není v lidské moci. Nic se nedá vrátit zpět,“povzdychla si.

Zmocňovala se jí úzkost, jasně rozeznatelná v jejím tónu. Dříve, než se odhdolal k ní přistoupit, vykročila kupředu a procházejíc těsně kolem něj, zamířila ke knihovně. Sledoval ji, jak cestou odkládá meč na stolek u krbu, zastavila se a zatažením za správný svazek otevřela vchod do tajné chodby. Ještě než vešla, odvrátila k němu tvář a on se mlčky bez váhání vydal za ní.

Nitrem kaple rezonoval lehký klapot střevíců, stýkajících se s chladnou podlahou, zatímco procházela uličkou mezi lavicemi. Cítila, jak jí s přicházejícími vzpomínkami roste tíha na prsou s níž ji ve zrychlujícím se tepu srdce pohlcovalo zoufalství a stará potlačovaná bolest. Pokoušela se krotit tempo svého dechu hlubokými nádechy, v co možnám nejpravidelnějším rytmu. Přesto zněl poněkud přerývaně, jako by se něčeho bála, nebo byla ve stavu těsně před propuknutím plačtivé histerie. Obojí bylo nasnadě.

Zastavila se na místě, asi na čtyři metry od oltáře a se strnulým pohledem upřeným kamsi před sebe vyčkávala.

Zdála se jako uzlíček nervů. Tak křehká a zranitelná, když tam tak stála uprostřed vší té posvátné krásy svatostánku podobna sošce Madonny, jenž je její nedílnou součástí. Byla to duševně velice silná dívka. Jevilo se tedy značně nezvyklým vidět ji takto zlomenou a nesvou. Odhalovala se stránka její skvostné osobnosti, jíž před kýmkoli jiným úzkostlivě tajila, a on byl jediný komu dovolila ji poznat. Zůstal stát jen nepatrný kousek za jejími zády a pozorně se na ni díval. Ač tak blízko, ponechával jí dostatek prostoru pro vyjevení, pro ni již tak dost těžké záležitost. Poznala to a byla vděčná.

„Je zvláštní, jak ruce, které dokážou stvořit něco tak nezkonale úchvatného, jenž dává smysl bytí věřících, mohou zmařit a zašlapat v prach životy jiných, jen pro to, že se v jejich vnímání odlišují,“ začala pomalu svůj předlouhý monolog. „Dává-li jim k tomu pravomoc vyšší síla, jak tvrdí, pak jí zcela pohrdám a zříkám se jí. Je špatný Bůh ten, jenž dovolí svým služebníkům ubližovat nevinným.“

S tím musel souhlasit.

Sklonila na pár vteřin hlavu a znovu se zhluboka namáhavě nadechla.

„John Thomas Doneway, můj otec byl jedním z nejúžasnějších nejlidštějších bytostí, jaké jsem znala. Zásadový, inteligentní, milý, vnímavý a převelice laskavý. Můj velký vzor. Těžko by někdo nechtěl být takový jako on . Byl obchodníkem stejně jako Michael, jen zřejmě v poněkud větším rozsahu. Měl několik poboček svých obchodů v různých koutech světa. Nikdy se nezmiňoval o smyslu a náplni své práce, stejně tak jako o své rodině. Vše si nechával sám pro sebe, ale to bylo jeho právo a my to plně respektovali. Zřejmě moc dobře věděl, proč to dělá. Tak, jako tak, práce mu umožňovala věnovat se svým zálibám, které mu přinášely úlevu od všech strastí světa i pocitu osamění, jenž se jej často zmocňoval. Přečetl mnoho knih, starých listin a pergamenů. Ovládal několik jazyků, sbíral nejrůznější kameny a minerály, o kterých sepisoval detailní záznamy do zvláštních desek, odjakživa vynikal v umění boje, ačkoli ani netuším od koho tato schopnost přešla.“

Koutky úst se jí mimoděk roztáhly do mírného křečovitého pousmání, jak přicházela další vzpomínka.

„Na jedné ze svých ochodních cest po Španělsku, nedaleko Andalusie potkal ženu, která od základu změnila jeho dosavadní život. Vyprávěl, jak ji spatřil tančit nedaleko malého hájku a byl jí zcela očarován. Prý to byla láska na první pohled. Vůbec se tomu nedivím. Isabella Marie de Grear, pocházela z, ne příliš společensky významného, starého šlechtického rodu, jehož krev byla oživena francouzskou linií stran mé babičky. Šlo o nejrkásnější a nejcharismatičtější ženu v celém Španělsku, jejíž ženskost a půvab, by se dal jen ztěží vylíčit. Vždy jsem si ji představovala, jako důstojný obraz pro antickou bohyni Afrodité, a mnozí by mi jistě dali za pravdu. Byla tak jiná než ostatní a to ji činilo nezkonale zajímavou a zvláštní.

Vzpomínám na její oči. Velké oči plné lásky v nichž se zrcadlil celý svět ve své nejčistší podobě. Měly, na pravou rodilou španělku netypickou barvu smaragdů, zářících jako oči kočky. Žila v nezdolné vůli přetvářet ve svém vnímání vše špatné a zlé do snesitelnější podoby, v níž jí její optimismus, smysl pro humor a nekonečná fantazie s ochotou napomáhaly.“

V Christinině výrazu bylo patrné, jak moc svou matku zbožňovala. Jonathan vnímal každičkou její reakci a čím více s jejím vyprávěním vstupoval do příběhu, tím více si začínal uvědomovat, že nebude mít dobrý konec.

„Milovala vše živé. Zvířata, přírodu, lesy, louky, plné voňavých pestrobarevných květin, kde se vždy cítila být sama sebou a svou radost oslavovala zpěvem a tancem. Ten byl její životní láskou. Tedy.....“ pousmála se, „Až po mém otci. Zajímala se o umění v jakékoli podobě. Vyznala se v bylinách a léčitelství.Uctívala staré dobré tradice, přitom však věřila v sílu víry v Boha, jen ji vnímala po svém. Nepotřebovala kostely a tak zvané „následovníky“ Boží, šířící světem jeho posvátná slova. Ona jej vnímala všude kolem sebe. V duši stromů, vánku čechrajícím listí v korunách, v život dávající půdě, v lidech, které milovala. Byla skutečně výjmečná.“

Nyní její zápal vyprchal a ve tváři se objevil zasmušilý výraz napovídající o blížícím se vyhrocení.

„Bohužel, ne každý vnímá výjmečnost jako dar z hůry a v té době bylo příliš mnoho těch, jenž vše, co se vymykalo standartním konvencím, chápali jako příznak něčeho ďábelského, co je nutné vymýtit. Myslím, že nemusím hovořit o tom, jakou historicky nepřehlédnutelnou instituci takoví jako oni vytvořili.“

Samozřejmě, španělská inkvizice. Hrůza a strašlivé ohavnosti, schovávající se pod záštitou tohoto názvu, vešly roku 1478 z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského do neochvějného podvědomí lidí. Jakožto nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy, židy i prostým obyvatelstvem, patřila skutečně k nejtemnějším stránkám dějin Španělska. Jejímu nebývalému rozmachu nejvíce přispěl zhoubný vliv zvráceného Tomáse de Torquemady, jehož papež Inocenc VIII. ustanovil roku 1487 Velkým inkvizitorem Španělska. Jonathananem projel pocit mrazení, jen při pouhém pomyšlení, že by s ní měl mít kdokoli co dočinění. Christine zatím pokračovala nerušeně dál.

„Nepochopení, zloba, závist, zášť, naprostá tupost a nejčistší esence pravého zla, to bylo to, co je pojilo dohromady a dodávalo jim hnací energii, pro to, čeho se dopouštěli. Nic víc. Jednoho dne se v našich doposud klidných životech objevil muž, který se s neodbytnou drzostí začal zajímat o matčinu přízeň. Patřil k sortě těch, které v ženách hledají jen přechodné povyražení a poté, když dostanou, co chtějí, ji odhodí jako použitou věc, bez ohledu na následky. Jdou slepě jen za svým a v nejmenším jim nesejde na tom, že objekt jejich zájmu je šťastně provdán a milující matkou. Jak jsem řekla, byla příliš krásná. Dvořil se jí a ona ho odmítla. To jej urazilo. Tehdy se ukázala jeho pravá tvář. Patřil k vyšetřovatelům hlavního inkvizičního tribunálu skýtajícím téměř neomezenou moc. Nikdy bych nemohla zapomenout na jeho jméno - Miguel Convera.“

Procedila jej skrze zuby s takovou mírou nenávisti, jakou by u ní nehledal.

„Jal se toho názoru, že nevybude-li si právo její „přízně“ on, nebude náležet nikomu jinému ani svému zákonitému choti. Tak pozvolna se škodolibou pečlivostí spřádal plán, jak matku získat do své moci. Vymýšlel falešná obvinění, pátral po každičkém detailu, jenž by ji mohl očernit a sepisoval je do zkonstruovaného seznamu projevů čarodejnictví.“

Poslední slovo, jakoby se jí zaseklo v krku. Tíha vzpomínek začínala být nad její síly, o čemž koneckonců vypovídal i podlomený hlas. Jonathan velmi dobře vnímal její rozpoložení a v nezkonalé potřebě ji chránit přistoupil těsně k ní, aby jí dal najevou svou podporu. Nyní se hrudí téměř těsně dotýkal jejích zad a Christine cítila příjemné teplo, jenž z něj vůči ní sálalo, mísíce se s vůní jeho kůže. Podivným způsobem jí to pomáhalo pokračovat dál. Nyní již nešlo přestat. Pravda musela vyjít najevo.

„Nebylo pro něho zas tak těžké najít těch několik málo věcí, které mu přišli ku prospěchu. Ty pak se zvrácenou fantazií prodal v tom nejhorším světle. Bylinkářství, umění léčit, užívání levé ruky k písmu, umění zachycovat v kresbách tváře lidí, mnohem lépe než by to svedl mnohý muž, mateřské zmanénko v dekoltu. Jen z toho se vyvinilo kacířství, uctívání nepravých bohů, zostouzení počestných mravů. Tanec v lůně přírody, při němž údajně vyvolávala démony z podsvětí a temné síly samotného Satana, jemuž se s chutí opakovaně oddávala a smylnila s ním, přivádějíc na svět ďábelské potomky, kráčející v jeho zástupech. To samotné by již samo o sobě stačilo na hranici, ale něco a opravdu nevím, co to bylo, mu nedopřálo možnost projevit nad matkou svůj skutečný vliv. Tradičním způsobem bylo odvést podezřelého v okovech, podrobit jej výslechu za užití tortury, při němž si vždy dokázali vynutit svá přiznání a osočení mnoha jiných nevinných lidí a následně vynést rozsudek. Matka, jako šlechtična by byla skutečně nenahraditelným odstrašujícím příkladem, ale z jakéhosi důvodu nemohli postupovat dle zaběhlých pravidel. Proto se rozhodli využít pohrůžky a já jsem byla předmět, který jim k tomu posloužil.

Nebylo mi ještě ani šest let, když mě jednoho rána, když jsem v lese nedaleko domu sbírala s chůvou dříví na zátop, unesli. Dodnes cítím ten netřásavý pohyb koňského hřbetu pod svým břichem, pevné sevření číchsi rukou a pach pytloviny, kterou jsem měla přes obličej. Donesli mě do sklepní místnosti, v níž se prováděli veškeré výslechy a dali si dobře záležet na tom, aby v očích vyděšeného dítětě dostatečně vynikla.“

  Jak se Christine ve vzpomínkách navracela hluboko do minulosti, podvědomím opouštějíc přítomnost kaple, celé její těslo se roztřáslo. Jonathanovy dlaně se již konejšivě přibližovaly k jejím nadloktím, když po chvíli utkvěly ve vzduchoprázdnu a s uvědoměním si, že to možná momentálně není ten nejlepší nápad, se opět stáhly.

„Teď mě posluchej, ty ještěrko,“ řekl zatímco se bez varování snížil do dřepu a ocitl se tak jen kousek od ní. Instinktivně se tělem stáhla vzad a přistiska se tak k opěradlu jakéhosi mohutného dřevéného křesla. „Vyřídíš matce, aby se dala na správnou cestu a spolupracovala s námi, nebo bude s ní i s vámi amen. Má dva dny. Pokud za úsvitu třetího dne sama nedorazí, pak si pro ni dojdeme, ona pozná na vlastní kůži jaké je „objetí“, některé z těhle hraček a ty se na ni budeš dívat. Je to jasné? Tak je to jasné,“ zakřičel znovu a prudce s ní zatřásl.

Jonathanovy ruce se samovolně sevřely v pěsti, jak potlačoval emoce, které se v něm dík Christině vyprávění nahromadily. Pozvolna se navracela zpět reality a navázala tam, kde přestala.

„Nechaly mě tam. Zamčenou po zbytek dne a celou noc, mezi všemi těmi mučícími nástroji, které mrzačily lidská těla. Palečnice, španělské boty, kleště a svěráky doposud potřísněné zaschlou krví. Nikdy v životě jsem se tolik nebála. Nejhorší na tom všem bylo, že kdykoli jsem vzhlédla jasně jsem na nich viděla matku. Její bolestný křik se mi vtíral do hlavy, tak živě, jakoby tam skutečně byla. Chtělo se mi zemřít, cokoli jen se odtamud dostat. Zabránit těm děsivým představám, aby se mě zmocňovaly. Před úsvitem mě nechali kdesi v lese, a odjeli. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde to vlastně jsem. Nezmohla jsem se na nic. Schoulená na zemi, tam kde mě zanechal, strachem se neschopná pohnout, jsem jen odevzdaně, jako to nejubožejší pohozené štěně, čekala, až osud rozhodne co bude dál, neboť já jsem jsem už nemohla. Obklopena vůní vlhkostí nasáklé země, jsem uslyšela přibližující se dusto koňských kopyt. Ani nevím kolik času uplynulu, od okamžiku, kdy mě zanechali samotnou, vybavuji si jen ten zvláštně hřejivý pocit u srdce, když mě otec zvedl do náručí a já se k němu celou cestu domů, v horkosti, která se u mne zčistajasna objevila, tiskla,jako by byl jediným pojítkem mezi naším světem a sférou temných stínů, pokoušejících se mě polapit.

Nebylo nutné, abych cokoli říkala, otec už vše věděl. Kdosi mu podle všeho poslal varovný dopis. A tak, zatímco, o mne matka pečovala se vše překotně zařizovalo k odchodu.

Dům jsme opoustili se setměním, jen s tím nejnutnějším a téměř celou noc jsme zdolávali dlouho cestu lesem. Po celou dobu mě otec nesl. Když jsme byli příliš unaveni, utábořili jsme se. Vzpomínám, jak jsem ležela mezi rodiči, oba mě objímali a matka pro můj a otcův klidný spánek broukala svou ukolébavku, dokud jsme neusnuli. Druhý den brzy z rána, jsme se skryli v podbalubí jedné rybářské lodi a kapitán, jehož věrné služby se zajistily jistým obnosem, nás přepravil do otcovy rodné Anglie. Zdálo se, že nejhorší máme za sebou. Rodiče zakoupili dům stranou města, abychom co nejméně přivolávali zvědavost místních a uzpůsobili si nový život.. Ačkoli, i přes naše velké obavy a opatrnost, nic nenaznačovalo tomu, že by se blížilo nějaké nebezpečí, přeci jsem přeci jen na počátku v nestřežených okamžicích na otci pozorovala jisté napětí.

Začal mě učit, včemu co uměl a znal. Jazykům, vědám, literatuře i počtům. Jednou mi předal meč a řekl: „Každý be se měl umět bránit, ať chlapec či dívka.Nikdo ti už neublíží, o to se postarám.“

A tak byla zahájena praktická část výuky. Boj s mečem, nožem, tyčí, lukostřelba, jízda na koni se sedlem i bez sedla. Vše o čem se domníval, že by se mi mohlo někdy hodit. Matka pokračovala i nadále v mém zasvěcování do tajů bylinkářství a léčitelství, podněcovala ve mně lásku ke všemu co ona sama zbožňovala a k čemu se jsem podle ní měla vlohy a navíc mě naučila jak přežít bez lidí, pouze v souladu s přírodou, což se mi bohužel, později skutečně vyplatilo.

Přese všechno, co se stalo to byla překrásná poklidná léta, čas od času ztěžovaná jen neodkladností otcových pracovních cest, během nichž byl nucen nás nechávat osamělé. Jinak to ale nešlo. Po Thomasově narození, se četnost jeho odejzdů ještě zvýšila, ač jej to trápilo, přesto každý návrat byl malou oslavou a radostí rozdmýchávajícím teplo rodinného krbu.

Thomas byl skutečným požehnáním. Drobný človíček, kterého jsme si všichni zamilovali a jeho přítomnost v tomto světě, byla poutem, které nás ještě více semklo dohromady.“

Christine se nyní vpotlačovaném smutku podlomil hlas.

„ Těžko jej opouštět, ještě těžší vidět nešťastného a zlomeného.“

Rychle si setřela slzu, která se chystala uniknout z jejích řas, a hruď se jí pozedla v sýpavém nadechnutí.

„Je tomu něco přes dva roky, kdy otce zastihla jakási naléhavá zpráva, která jej donutila, všeho zanechat a nečekaně odcestovat. Byl rozrušený a matka jej tehdy, jako že to nikdy dřívě nedělala, úpěnlivě prosila, aby neodjížděl. Ač se srdcem zatěžkaným starostí o nás, přeci jen jej cosi v té zprávě přimělo, aby ve svém přesvědčení vytrval.

To bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.

Podle úřední listiny, kterou jsme obdrželi otcova loď ztroskotala a z posádky ani cestujících nepřežil. Tělo nikdy nenalezli.

Maminka upadla do letargie a srdcervoucího žalu. Chřadla jako vadnoucí květina. Jediné, co jí podle všeho drželo při zdravém rozumu, jsem byla já s bratrem. Jen na nás se dokázala plně soustředit a snad by kvůli nám dokázala tuto zdrcující ztrátu zvládnout.

Naneštěsí se však objevili potíže tam okdud jsme to nečekali.

Jako kdyby s otcovou smrtí pominulo jakési ochranné kouzlo, které nás drželo stranou nenechavých hlupáků a zahořklých služebníčků božích, kteří se, jakmile vycítili příležitost vyrojili jako kobylky, vyčkávající na správný čas, kdy napadnou úrodu. Jakkoli jsem se je snažila udržet od matky stranou, aby ji nechali v jejím zármutku napokoji, jejich ruce byli příliš dlouhé. Osočovali ji, slovně napadali, zastrašovali vlastními přízraky stále znovu a znovu a znovu, aniž by ji nechali vydechnout, odpočinout si. Stále ty stejné povídačky o její podivnosti, a spřízněnosti s ďábelskými mocnostmi.

Mořili ji tak dlouho, až neměla sílu vzdorovat a onemocněla.

Než vydechla naposledy, vzala mě s Thomasem za ruku a řekla jen: „Utíkejte, utečte z domu hned teď. Miluji vás.“

Pak její pohled vyhasl. Během pouhého čtvrt roku jsme přišli o oba rodiče a byli z nás sirotci. Ač bylo nepředstavitelně těžké ji opustit, udělali jsme co chtěla.

Sotva jen jsme se vytratili z dohledu dorazil farář s několika pomocníky a vtrhli do domu. Co našli jim stačilo, o nás jim nešlo. Věděli, že sami nemáme moc šancí přežít.

Matčino tělo zabalili do plátna a odvezli ho. Ani jsme neměli šanci se rozloučit. Malý Thomas se od ní nechtěl vzdálit, přál si ji doprovázet a tak, ač vše riskujíce, jsme je tajně sledovali.

Hodlali se jí zbavit rychle, ale hranice by způsobila příliš velký rozruch. A tak, tisknouce, bratra v objetí pevně k sobě, jsme byli svědky toho, jak „lidsky“ zacházejí kněží ze snulými.

Vykopali jámu u hřbitovní zdi, hodili ji do ní a její tělo zatížili balvanem, aby její duch nemohl opustit hrob a mstít se. Pak farář zahájil své očistné modlitby vykrápěje půdu svěcenou vodou, jako by byla nějaký démon, kterého se snaží vyhnat. Thomas od té doby přestal mluvit. Nějaký čas, jsme se poté schovávali v jedné jeskyni v lese a přežívali z toho, co mě maminka naučila. Netušila jsme, co si počít.

Thomas byl malý a potřeboval mnohem víc, než jen lesní plody a králičí maso. Jenže, kam jsme se měli podít. Nebyl nikdo, koho bychom znali nebo komu bychom mohli důvěřovat.

Začínala jsem si zoufat. Jednou z rána, když jsme šli k potoku chytat raky nám kdosi snad Bůh, či jiná vyšší mocnost, sesla do cesty takřka „živoucí spásu.“

Sluneční paprsky si pozvolna proplétaly cestu skrze větvoví vysokých jehličnanů, sestupujíce k hladině jemně ševelícího potůčku, protékajícího kamenitým korytem. Christine si vyhrnula sukně nad kolena, připevnila jejich cípy k levému boku, aby si je nenamočila a vstupujíce do vody vyhledala pohledem svého bratra. Stále pobledlý, seděl opřen zády o kmen jedné z borovic, roustoucích při okraji potoka a nepřítomně si pohrával s několika šiškami.

„A mám tě,“ zvolala vítězoslavně, vytahujíc jednoho raka z vody, když tu se náhle ozval dětský výkřik.

„Mě se bát nemusíte, Chrisine. Ty ani Thomas,“ pronesl nečekaně klidným hlubokým

hlasem, lehce zkresleným kůži kabátu přes níž mluvil.

„Jak víte, kdo jsme,“ zeptala se překvapeně.

„Na tom teď nesejde, jsou důležitější věci k projednání. Už se nemusíte dále skrývat. Hrozba je zažehnána. Ja na čase, aby jste se začlenili zpět mezi lidi.“

„Ale jak? Není nikdo, kdo by...“

„Ale, je“ přerušil ji odměřeně a v tom, uvědomíc si, jak na ně asi působí jeho tón opět zjemnil. „Vyhledej Catrin Edwards, je to sestra tvého otce, žije ve zkromném domku asi dva dny cesty odsud. Bude na vás čekat a postará se o vás ve všech směrech. Její manžel Harry je poněkud problematický tvor. Tipycký vesnický křupan a nabručenec, ale vy se ho nemusíte bát. Neublíží vám, to je zařízeno. Tady,“ řekl a vytáhl ze sedlové brašny jakýsi svitek. Když jej podával Christin do ruky všimla si v krátkosti zlatéhoho prstenu s masivní