"Netvor" - kapitola 16 - Útěk (Rozepsáno)- ukázka 1.

   Měsíc pozvolna couval ke svému novuzrození a stíny noci tak s notnou dávkou vlastní magie měnil v tajuplné kouty, plné nečekaných divů a krás. Pod vytrácejícím se vlivem tíhy perutí smrti vše opětovně ožívalo a vzkvétalo dál, jako by vše bylo jen otázkou jedné ošklivé noční můry. Život si šel dál svou cestou, tak jako již tisíckrát předtím, vybobojoval si to právo a s ním vše, co k němu náleželo.

Jen jeden bledý „kvítek“ na břehu jezera, lehce se zachvívající pod dotykem vánku, zdálo se, vzdal vše. Modré tůňky bezcílně hleděly kamsi do zástupu hvězd a drobné ruce mimoděk třely štíhlé paže v lehké látce noční košile, ve snaze je alespoň trochu v chvění utišit.

Zaposlouchala se do ozvěn noci a myslí bloudila kdesi v minulosti. Živé obrazy, vystupující z mysli stávaly se odpovědí pro zoufající si duši. Viděla ji, každičký moment uchovaný v paměti. První střetnutí, nakažlivost jejího smíchu, zář v očích, její spontánnost a upřímnost. Vše co spolu prožily.

Bez příčiny se ohlédla k osaměle postávající smuteční vrbě a srdce se jí div nezastavilo.

Přísahala by, že ji zahlédla. Už z toho všeho musela šílet. Nebo snad ne?

„Christine!“

Při zvuku svého jména sebou škubla, načež se ocitla v uklidňujícím sevření Jonathanových paží. Přitisknul si jí zády k tělu a pevně objal.

„Odpusť, nechtěl jsem tě polekat,“ broukl jí do ucha a polaskal jej políbením.

„Co tu děláš tak pozdě? Neměla bys chodit ven. Není to bezpečné.“

„Já vím, ale potřebovala jsem být chvíli sama.“

„Nemůžeš spát, že? Zas ta noční můra?“

Jen znaveně přikývla a pohodlně se opřela zátylkem o jeho rameno.

„Líbilo se jí tu. Milovala zahradu a její zakoutí. Nedaleko odsud po mě chtěla, abych ji naučila zakázaný tanec, vzpomínáš? Nedalo se jí nevyhovět. Stále měla duši dítěte.“

Roztřeseně si povzdechla a Jonathan zpozorněl.

„Je to pryč. Mám pocit, že se to nikdy nestalo. Vše krásné a dobré odešlo s ní a zbyla jen pustina.“

Začala lapat po dechu a do očí se jí neúprosně tlačily tak dlouho uvnitř blokované slzy.

„Je konec,“ zajíkla se poddala se Jonathanově snaze si ji v objetí přetočit čelemk sobě. To již proud žalu prolomil vystavěné hráze a Christine se naplno rozplakala.

„Vzal jí srdce. Jak mohl? Její srdce,“ vydávala ze sebe skřekovitě v náporu vzlyků. Svíral ji v náručí jak nejpevněji jen mohl a v něžném hlazení, zatímco mu košili zkrápěla slzami, ji podepíral, aby neupadla. Po chvíli k ní sklonil hlavu a políbil ji na tvář. Reakci, která následovala skutečně nečekal. Krátce se jí zadrhl dech v hrdle, pootočila obličej a rty vyhledala jeho, přimknouce se ňadry co možná nejtěsněji k jeho hrudi.

Líbala ho zběsile s neodbytnou životní nutností, která sálala z nejzasších hlubin jejího nitra, volajíce o pomoc a pocit bezpečí, který nalézala jen u něho. Jedna ruka se vydala na objevnou pouť po Jonathanových zádech a druhou si jej přidržovala u sebe.

„Dotýkej se mě, Jonathane. Musím cítit, že žiji. Že jsem ještě nezemřela,“ vydralo se zadýchaně z jejího hrdla a další slova nahradila činy.

Odpověď byla okamžitá a jasná.

Opatrně ji položil na zem a navracel jí veškeré něžnosti, jenž v něj vkládala. Christininy dlaně pálily na jeho kůži jako dva malé ohníčky, když mu pomáhala vysvléci se z košile a zlehka mu přejížděla nehty po ramenou.

Ztrácela se v jeho náruči a bolest ze ztráty pozvolna ustupovala do pozadí. Jak snadné bylo vnímant jen jeho a oprostit se od všeho pozemského. Od těžkosti reality, jíž procházeli den za dnem.

Představoval život, který se jí vléval do žil v každičkém polibku, v každém kontaktu jejich bytostí. L

em noční košile se pozvolna vykasával, stoupaje v laskání vzhůru po hedvábné pokožce nohou, když ticho noci narušil hysterický dětský křik vycházející odkudsi z domu.

„Thomi,“ zděsila se Christine.

   Chlapec stál jako přikovaný v otevřených dveřích na prahu pokojíku ve kterém přebýval s Jeanne a bez ustání křičel a křičel. Doběhla k němu dřív než Jeane, mířící k němu z opačného konce chodby, dokonce rychleji než Jonathan, držící se těsně za ní a přitiskla ho k sobě. Při pohledu na zkázu v pokoji se jí málem zastavilo srdce a krev v žilách by se dala přirovnat k ledové tříšti. Bylo to strašné, hrůznější než by si kdo dovedl představit.

Dříve skvostně v čistotě a pořádku udržovaný prostor byl vzhůru nohama. Vše zpřeházené a pobořené. To nejhorší se však nabídlo zraku krátce poté.

Západní stěna nesla na sobě obří krvavý nápis : „Kdo bude další?“

Krucifix na ní zavěšený narušitel znesvětil na kusu provazu se přetáčejícím zuboženým oběšeným tělíčkem Thomiho štěněte Peteho a na modlitebním klekátku pod ním, nacházelo se v kusu krví jak houba nasáklého cáru rudého sametu vedle kytice zvadlých růží lidské srdce.

Naráz se Christine nemohla nadechnout. Zmohla se jen na to aby, instinktivně přetočila Thomiho tváří k sobě a pevně jej svírala rukou.

Jonathanovi stačil jediný pohled do místnosti a už Christine i Thomiho přemístil o kus dál a objal je. To se již zbíhal i zbytek služebnictva zburcovaný Thomiho neustálým křikem, jenž v sestřině sevření vystřídal zoufalý lkavý pláč.

„Ne, Jeanne, nechoď tam,“ zastavil ji ve snaze nahlédnout a ona jej vzhledem ke stavu v jakém se Christine i on během okamžiku ocitli bez váhání poslechla.

Patrick, jenž velice nápadně pobledl, se stačil jen pokřižovat a již bránil vlastním tělem každému, kdo by jej v tomto pokusu o objasnění situace hodlal napodobit.

„Co je to tu za pozdvižení v tak nelidskou hodinu,“ zaburácel znenadání chodbou hraběnčin pobouřený hlas a její postava se bez varovnání objevila na „scéně“ jako tyčící se zkázonosná hora, stojící život každého, kdo by se jí jen pokusil zdolat.

„Máte snad málo svých povinností, že po nocích nepotřebujete spát? Pokud ano, není žádný problém vám každému ještě něco přidat. A co tu dělá ten spratek,“ začala supět ještě víc, jen co si všimla plačícího Thomiho, objímajícího Christininy nohy.

„Domnívala jsem se, že jsem to na samém začátku vyjasnila dostatečně Emmo! Žádné závazky,“ rozohnila se tak, že Jonathan zaujal před oběma ještě výrazněji obranné postavení.

„Věděla jse, že se na tobě něco najde. Za tohle okamžitě poletíš.“

„Na to zapomeň, matko,“ zavrčel Jonathan a stáhnul se zpět k Christine, berouce ji kolem pasu.

„Jak se opovažuješ ty......“

Naráz se zarazila a pozorujíce oba, přehodnocovala sama pro sebe to, čeho se neplánovaně stala svědkem.

Christinin noční úbor a Jonathanova chybějící košile, kterou ve spěchu zanechal na břehu jezera pro ní hovořily za vše.

Pochopila.

„Ty jedna malá vesnická puťko, tak se ti to nakonec přeci jen povedlo. Když si nesvedla Rogera, vlezla si do postele jeho bratrovi, co!“

„Tak dost,“ zařval Jonathan v majestátnosti zběsile rozezleného lva.

„Neopovažuj se jí ještě urážet, nebo v tomto domě zmiňovat jméno toho bastarda, kterého sis tak hřála na prsou. Nestačí ti co udělal? Není toho dost! Jak se za své hříchy a přimluv se i za něj, aby mu v pekle dali co proto.“

Hraběnka vypjala pyšně hruď a nakročila kupředu.

„Možná sis vybojoval své, ale stále mám ještě dost pravomocí na to, abych rozhodovala o....“

„Ne na dlouho,“ skočil jí hrubě do řeči, div, že neskřípěl vzteky zubama.

„Mohu zařídit dost věcí, aby tě stály i ty poslední zbytky cti, o nichž bez toho pochybuji, zda vůbec vlastníš.“

„Nic proti mně nemáš ty jedna nevděčná zrůdo. Co si myslíš, že proti mně dokážeš? Nejsi nic, neznamenáš nic, kdežto já jsem vším!“

„Ty jsi prázdnota, a věř mi, že postačí jen málo. Snažila ses mi zničit život. Pokud se do toho pustím já, už se ode dna neodrazíš.“

Překvapena z otevřenosti jeho odporu, nehledě na přítomnost svědků, obrátila pohotově pozornost na Christine.

„Vše jen kvůli tobě ty prohananá vesnická couro!“

„Vypadni,“neudržel se již víc a s výrazně napjatými lícními svaly se postavil matce znovu do opozice.

Nezmohla se na nic, jen rudá jak rajské jablko učinila na místě okázale čelem vzad a razantně odpochodovala.

Na to vyhledal Patricka, zdržujícího se pro případ nouze opodál.

„Paddy, zajisti prostím, aby se nikdo nedostal do pokoje a dej vzkázat Woodsovi.“

„Ano, pane.“

„A pošli také pro Michaela, potřebuji ho zde, ovšem....“ odmlčel se a spěšně se v naléhavosti naklon il blíž k němu, aby je nikdo neslyšel.

„Za žádnou cenu se nesmí dozvědět, co bylo zanecháno uvnitř.“

„Osobně se o to postarám, pane.“

„Děkuji ti.“

Několika dlouhými kroky došel k Christine a zvednouce si plačícího Thomiho do náruče ji odváděl pryč.

Sally Woods se svými lidmi dorazil takřka v rekordním čase a ihned se pustil do ohledávání místa činu. Michael přijel nedlouho po něm. Tiše, v přechodné ztrátě řeči si přisedl na okraj Jonathanova lože a držel Christine ležící u Thomiho za ruku, chlapce hladil po vláscích a snažil se jej utišit.

V tíživé atmosféře, div, že nevyskočili, když Sally zabral za kliku a vešel do dveří.

„Směl bych s vámi dvěma mluvit o samotě, prosím,“ požádal zdvořile a pohledem při tom poukázal na dvojici na posteli, aby bylo jasné proč tak činí.

„Jistě, odvětil Jonathan polohlasně a ihned s Michaelem Sallyho následovali do vedlejšího salonku, kde za nimi ihned jak vstoupili pečlivě zavřel.

„Situace je vážná, pánové,“ ujal se poté slova, zadumán nad myšlenkami prohánějícími se mu hlavou.

„Domnívám se, že je ten šílenec skutečně schopen čehokoliv. Omlouvám se za užitý příměr,“ dodal nakvap na Jonathanovu adresu.

„Vpořádku, lepší označení by jej jen stěží vystihlo,“ okomentoval poněkud nesvůj, připraven Sallymu dále naslouchat.

„Zajistili jsme sice stopy, hlídáme celé okolí a mohu vám zde nechat dva ze svých lidí, abyste se cítili lépe, přesto se domnívám, že to jako ochranné opatření pro slečnu Doneway a jejího bratra nebude postačující. Zdá se, že si vybral další oběť svých zvrhlých praktik a všichni víme, co dokáže. Ocitli jste se na zlomové hranici a já se vší upřímností nejsem schopen spolehlivě zajistit dobrý konec všeho.“

„Co mám udělat,“ vyhrkl Jonathan.

„Odvezte ji odsud. Kdekoli jinde bude mít mnohem větší výhody než zde, na půdě, kterou důvěrně zná, a není možnosti se před ním ukrýt. Doporučoval bych nějaké místo, o kterém pokud možno nemá tušení a nemohl by vás tak ohrožovat. Byli by tam v bezpečí alespoň po tu nezbytnou dobu, než se nám jej podaří chytit. Navíc, nikdy nemůžeme vědět, zda monstrum, jako je on, nemá někde své spojence. Takto bychom se mohli vyvarovat jejich případného nekalého vlivu. Existuje nějaká taková varianta,“ zeptal se Sally a přejel pohledem mudrce oba přítomné, kteří se v jeden a ten samý okamžik jako na povel beze slov zadívali jeden na druhého....................