"Netvor" (Rozepsáno)- Kapitola třetí- "Netvor"- ukázka 1.

Tisíce hvězd se rozzářily na potemnělé noční obloze, zobrazujíce v jednotlivých půvabech souhvězdí pradávné příběhy, staré jako svět sám. Pyšná královna Kasiopea opět dohlížela na nedotčenost krásy své dcery Andromedy, pod stále přítomnými křídly Pegase, jenž se vždy proháněl po obloze kam se mu jen zachtělo. Po celém kraji se rozhostilo ticho spících tvorů světla, přerušované pouze nezaměnitelným „zpěvem“ cvrčků, mísícím se s kuňkáním žab u vodního příkopu. Této noci bylo nesnesitelné horko, tak nepříjemné, že Christine, ležící na loži ve svém zkromném pokojíku nedovolilo usnout. Tolik by si potřebovala po celodenní práci, k níž patřilo i poklizení pokoje do obyvatelného stavu, odpočnout, ale závany horkého vzduchu proudící dovnitř otevřeným okénkem jí nedopřávaly klidného spočinutí. Hledíce skrze bledou zář měsíčního svitu luny v úplňku vkrádající se do zákoutí místnosti, ke stropu, v zoufalé snaze přimět své znavené tělo ke spánku, sklouzl její pohled k vázičce s rudým poupětem, postavené na stolku a na tváři se jí vykouzlil milý úsměv. Vstala a berouce poupě do rukou k němu zálibně přivoněla, jako již několikráte od chvíle co jej od zahradníka Simona dostala. Maje obličej poblíž okna, jakoby ji s úmyslem vylákat k němu ovanul příjemný vánek, jehož si v tomto horkém dni ani nemohla vysnít. Ten jí přiměl přistoupit těsně k oknu a vyhlédnout ven.

Stříbrná vlákna úplňku, dotýkala se hladiny průzračného jezera s břehy skrytými v táhlých stínech košatých stromů, laskajíce drobné vlnky, jež měnila v rám velkého zrcadla v němž se luna odrážela, zdobena bílými vodními květy. Tento magický výjev, v němž sama královna noc propůjčovala obdivu svůj výtečný výtvarný vkus, lákal vidinou tolik vítaného osvěžení natolik, že by Christine dokázal v okamžiku přimět zapomenout na svou dospělost a nechal by ji stát se opět překrásně, svobodně si hrajícím dítětem, jemuž je bez předsudků tato kratochvíle povolena. A proč také ne? Vždyť všichni v zámku již jistojistě spí a pokud ne, kdo z nich by uprostřed hluboké noci opouštěl bezpečí svého lože, vkrádaje se potajmo do lúna přírody, jímž vrchnost pohrdala pro svou pýchu a zaslepenost typickou pro bytosti žijící jen a pouze svým vlastním jměním a snahou jej zviditelnit.

Toto pomyšlení ji přesvědčilo k odhodlanému činu. Tiše, jako myška se zahalená v temném plášti s kapucí na hlavě kradla přítmím chodeb sídla ke dveřím do zahrady, přes níž bylo možné se k jezeru dostat. V nepříjemném pocitu, že by ji přeci jen mohl někdo spatřit kráčela tak rychle, že během okamžiku měla sídlo ztěží na dohled, ztráceje se v zákrytu stromů. Jak krásná to byla noc. Vstřícná luna, inspirace všech poetů vkládala do ní nádech mystičnosti v níž měnil se park okolo jezera v čarovný hvozd, kde snad s trochou trpělivosti a pokory mohla by spatřit i víly, v róbách z listů tančících mezi větvemi, v rytmu cinkotu démantových krůpějí vláhy, do nichž se čas od času opřel vánek.

Nalezla místo v němž se travnatá plocha přetvářela ve volně navazující písčitý břeh, přirozeně se svažující do vody. Pro účel k němuž se pod rouškou noci vykradla ze sídla zdálo se jako stvořené. S opatrností sobě vlastní se rozhlédla kolem. Nikde ani živáčka, jen noční ptáci trylkovali, předháněje se v libozvučnosti svých hlásků. Odložila plátno na osušení na zem a s obdivem hledíce na lunu na jezerem, jejíž závoj tvořila poletující světélka svatojánských mušek, sejmula kapuci z hlavy a rozepla přesku spínající jí plášť pod krkem. Oproštěna od jeho, v tomto horku, nesnesitelných pout skvěla se její postava v lehké bílé noční košilce uprostřed temnoty jako zářící šíp, jí protínající poukazujíce na svou nezpochybnitelnou lepost. Rozpustila si vlasy a nechala jejich délku volně rozprostřít na svých zádech. Povolíce šněřování na hrudi, sesunula se košilka volně kolem jejích boků k písčitému povrchu pod jejími bosými chodidly a obnažila tak její hladkou kůži dotyku luny, s jejíž láskyplnou něhou tak ještě více vynikla krása její pevně osvalené štíhlé postavy se všemi půvaby, které k ženě patří v podobě Afrodity rodící se z vodních pěn. Vcházeje do vody pocítila příjemné objetí její hladiny, které konejšilo její tělo a odvrhovalo od něho ono nesnesitelné horko.

Voda byla hebká jako hedvábí a tak příjemná pro rozpálenou kůži, že jen jako kotě slastně přivírala víčka. V záštitě luny se potápěla, točila v kruhu a pohrávala si s jemnými pramínky , protékajícími jí mezi prsty, jakoby byla opravdu znovu malá holčička.

   Tulák nocí, procházející se bezespěchu parkem, vychutnávaje klid a mír temnoty, zaslechl slabé odezvy šplíchající vody. V zaujetí přivykávaje zrakem šeru, spatřil bájný výjev všech umělců, jenž jej přiměl zastavit a v úžasu jej zpoza křoviska pozorovat. A bylo vskutku na co se dívat. Vodní panna sličností svou zasáhla by každé mužské srdce, které by se jí ocitlo příliš nablízku, aby mohlo jejímu kouzlu odolat. Štíhlé ruce jako bílé větévky posvétného stromu pozvedaly se a znovu potápěly ve vodním tanci, v němž jednotlivé vyhazované kapky vody míjející usměvavou tvář anděla, měnily se ve fantazii v modré motýli věrně obklopující svou královnu.

Povětří pročesalo mírné psí zakňučení, příliš slabé, aby jej mohla slyšet, ale dostatečně výrazné pro bytost, stojící na blízku, aby pohlazením, jeho nenadálou potřebu pozornosti ukonejšila i nadále pozorujíce Christine ve vodě.

Jaká lepost, smyslnost a něha zároveň v kouzlu oplývala tuto dívku. Titánie, královna vil, žárilila by jistě na toto stvoření, jemuž Oberón skládal kdesi ve skrytu svůj nezkonalý hold. Všechny prvky představivosti spojily se v jeden jediný zářící bod v temnotě, kde se kráska odívala závojem z křišťálových krůpějích ulpívajících na jednotlivých svalech jejího těla. Okouzelní, ano to byl ten správný výraz, jenž tulákovi vyvstal na mysli.

Zpodobnění nové trojské Heleny, po nějaké době se na břehu balící do bílého plátna, usedlo na zem a pažemi ovíjeje svá pokrčená kolena hledělo k obzoru. Cosi smutného ukrývalo se za tím nepřítomným pohledem, společně s nímž se ve tvář vkrádal jakýsi zvláštní přídech stesku po něčem či po někom. Jen kradmý okamžik ještě věnovat pozornost skvostu, jehož zhanobila by lidská ruka, kdyby se jej jen pokousila dotknout a poté opět pocítíce realitu svého světa, do něhož se musel navrátit, opouštěl tulák, svůj dočasný azyl, následován věrným černým psem ke zdem toliko nenáviděného rodinného sídla.

Šarlat lehkých polibků vycházejícícho slunce, se pozvolna rozpínal nad krajinou, zlatým mečem osvobozujíce živé i neživé od temných stínů noci, jejíž vláda se ztrácela ve sféře vzpomínek. Zámkem již vládl čilý denní ruch veškerého služebnictva pobíhajícího z jednoho místa na druhé pro spokojenost hraběnky.

„Tak děvče,“ řekla Jeanne odkládaje krabičku s pudrem na kuchyňský stůl, „teď už tu podlitinu nikdo neuvidí to ti garantuju. Museli by přijít hodně blízko, aby ji vůbec postřehli. V pánově komnatě je přítmí, tak se nemusíš ničeho bát. Tady máš snídani a běž.“

„Díky, Jeanne. Patrick měl pravdu, si opravdu čarodějka.“

„Paddy a kompliment? To byl asi dlouho na sluníčku. No nic jdi už.“

Christine si převzala podnost s připravenou snídaní pro hraběte a vydala se do hlubin zámku. Stoupaje po schodech k podlaží, z něhož jí měla temná chodba zavést k oněm majestátně vyhlížejícím dvěřím v jejichž rámu vyryto je DIGNUS EST INTRARE, jímal se jí opět onen podivný úzkostný pocit, který měla předešlého dne, když se poprvé měla setkati s hrabětem. Zvláštní jak jí tento člověk fascinoval. Příběh jeho neštěstí vyvstával jí v podvědomí společně s tváří s portrétu a kouzlem jeho očí, které propalujíce se zkrz fyzičnost do hlubin duše nedopřávaly jí chvíle, kdyby na ně nevzpomněla. Nyní stála tam před dveřmi s hrudí staženou v sotva pozorvatelném dechu, obávajíce se po zkušenosti s hraběnkou svého přijetí. Snad jen laskavost, o níž hovořila Jeanne ji přesvědčila, aby se konečně odvážila zaťukat. Bylo ticho, ani náznak nějakého života uvnitř. Mohl být mimo dům aniž by to tušila, přesto se nechtěla vloudit do komnaty bez řádného vyzvání, zvláště kvůli nápisu nad svou hlavou. Po tichu opětovně následujícím za druhým zaklepání, jenž zdálo se dlouhé jako sama věčnost, se nečekaně ozvalo: „Dále!“

Vstoupíce do přítmí pokoje opět zkromně osvíceného pouze světly svící pronesla k sluchu hrabětě, jenž opět nenalézal se na žádném viditelném místě: „Přinesla jsem vám snídani, pane.“

„Položte ji na stolek u krbu, prosím,“ řekl příjemně znějícím laskavým hlasem zhruba z míst v nichž pohyboval předešlého dne.

„Jak si přejete.“

Došla s podnosem až ke stolku zalitému světlem plamenů popraskávajícího ohně v krbu a dala podnost na něj, tak jak si hrabě přál. Nezdržela by se déle, kdyby nebylo černého psa, který s vrtícím ocasem přistupoval k ní, aby si ji očichal. V momentu, pro ni veškerá pravidla přestala platit. S úsměvem si k němu přidřepla a oběma rukama ho hladila po hlavě a za ušima, zcela pozapomenouce, že je hrabě v komnatě. Toto, že měla být lítá bestie, vrhající se na vše, co se jen pohne? Toto dobrotisko, které sedíce bokem namáčklé na jejím koleni, s vyplaženým jazykem hledělo věrně a krotce jako beránek svýma jantarovýma očkama do jejích.? Jak hluboce se hraběnka pletla.

„No, ty jsi krásný. Hodný kluk, moc hodný, no ano.“

„Pojď ke mně, neobtěžuj slečnu,“ dolehlo k Christine z temnoty.

„ Ale mně neobtěžuje pane, mám ráda psy. Jsou to opravdoví věrní přátelé.“

„Kteří vás na rozdíl od jiných neopustí,“ dodal Jonathan poněkud sklesle.

„Milují nás takové, jací jsme.“

„Jací jsme, lépe bych to sám nevyjádřil.“

Znělo to tak podivně lítostivě, že Christine napadlo, zda nepřekročila stanovenou mez.

„Odpusťte, jsem-li příliš prostořeká,“ řekla, dále hladíce pejska, který ani přes Jonathanovo zavolání, její blízkost neopustil. „Ne, naopak, jsem mile překvapen.“

Tomu se vskutku nedalo nic vytknout, zvláště pak, že se její sluch nevědomky ztrácel v jemných záhybech sametové hebkosti jeho hlasu.

„Zdá, se ži si vás oblíbil,“ podotkl Jonathan k chování svého psa.

„Spíše ze mě cítí vůni masa z kuchyně.“

„ Mmm...Tím to nebude.“

„Smím se zeptat, jaké má jméno?“

„Říkám mu Sidi. V arabsky mluvících zemích je to výraz pro pána.“

Usmála se naprosto nenuceně a uvloněně, jakoby si povídala s někým koho zná celá léta.

„Hodí se k němu. Je to opravdu pán mezi psy,“ odvětila a narovnávajíce se dodala: „Běž za pánem, Sidi.“ Aniž by to čekala, učinil přesně tak jak si přála.

„Co váš otok, je to lepší,“zeptal se náhle s nečekaným podtónem starostlivosti. Udivilo ji, že ví o tom, co se předešlého dne přihodilo.

„Ano pane, je,“ odpověděla po vteřince zádumčivého zaváhání.

„Jeanne odvedla dobrou práci.“

„ Ač jsou ti dva stále ještě dětmy, krutosti a zloby mají v sobě stejně jako dospělí. Je lépe se jim vyhýbat.“

„Budu si to pamatovat.“

„To rád věřím,“ zareagoval a zdálo se, že jeho slova protklo pousmání.

„Jak se jmenujete?"

„Emma, pane.“

„Hloupost, toto jméno dává matka každé nové služebné, aby si nemusela zatěžkávat svou zhýčkanou urozenou hlavičku. Chci znát vaše skutenčné jméno.“

„Christine, pane.“

„Christine, hezké. Pověste mi Christine, proč jste nevstoupila do pokoje již po prvním zaklepání?“

„Nechtěla jsem narušovat vaše soukromí, pane. Navíc jsem si nebyla jista, zda-li jsem hodna vstoupit.“

„Vy víte, co stojí psáno nade dveřmi?“

Zdál se být skutečně mile zaskočen.

„Ano, pane, přečetla jsem si to.“

Tón jejího hlasu byl pro Jonathana natolik přesvědčivý, že mu nedopřál možnosti jakýchkoli pochyb.

„Bože, matka se unáhlila ve svém výberu. To ji zabije. Dle jejího mínění jste jen další tupá bezduchá ovce, přesně podle jejího vkusu. Měla byste se od ní držet co nejdál to jen půjde. Už nyní vás nenávidí a bude vás nenávidět tím víc, čím déle v tomto sídle vydržíte. Měla byste odejít dokud je čas, neboť vstupujete do očistce.“

„Promiňte pane,“zareagovala náhle, „ale cožpak vy také věříte tomu, že duše musí projít pekelnými muky očistice, aby se očistila a získala tak právo na možnost vstupu do nebes, v nichž mnozí dle svého mínění mají své místo již jisté?“

Tato otázka Jonthana zarazila svou nečekanou hloubkou i moudrem, které se pod sličností této ženy skrývá.

„Řídím se tím, že očistec je mnohdy život sám,“ odvětil po několika vteřinách ticha.

„Vy, nevěříte v boha a slova bible,Christine?“

Mlčela.

„Nemusíte se bát. Nepatřím k těm, kteří by vás pro vlastní názor chtěli ukamenovat. Cením si upřímnosti.“

To ji přesvědčilo.

„Věřím v Boha, pane, však ne v ty, jenž tvrdí, že konají jeho vůli a za něho mluví, překrucujíce slova svaté knihy, ke své vlastní potřebě. Nevěřím v učence, kteří na jednu stranu káží o zkaženosti lidské duše, společně s hříchy, jichž se dopouštíme a předurčují nás peklu a na druhou stranu prodávají odpustky, aby se tím hříchy všech smazaly. Nevěřím v kupčíky s kousky papíru, jimž nejde o nic jiného než o majetek pod záštitou dobroty a soucitu k trpícím. Kteří jsou schopni poslat do války za své zkřivené přesvědčení malé děti, jež čeká jistá smrt, či muka otroctví. Nemohu důvěřovat v někomu, určujícímu kdo je či není hoden požehnání a klidu, jen pro vlastní nevraživost a staletou tupost,“ rozohnila se ve svém projevu Christine, v bolestných vzpomínkách drásajících srdce a tu si náhle, zaslechnouce ozvěnu jednoho váhavého kroku směrem k ní uvědomila, že hovoří k člověku, kterého téměř nezná.

„Odpusťte, mluvím až příliš.“

„Vpořádku. Souhlasím s vámi. Zřejmě z vás mluví nějaká nehezká zkušenost. Ze mne však jistosta. Měla byste mé varování zvážit. V těchto prohnilých zdech se vskutku pro mnohé skrývá peklo a já jsem ten ďábel, který jim nedopřeje klidu.“

„Tomu nevěřím.“

„Neznáte mě, Christine. Jste pro toto místo, příliš čistá.“

„ Máte pravdu, neznám vás. Ale mnohé dá se vyčíst v očích.“

Přála by si, aby jí toto nevyklouzlo. Prozradila až příliš?

„V očích?“

Zaváhala.

„Viděla jsem váš portrét ve vstupní hale.“

Ticho prostoupila jeho tichá slova.

„Ano, ten starý portrét. Ten, kdo je na něm, je již dávno mrtvý. Zbyl jen stín, ploužící se nocí.“

Otočil se bokem znechucen sám sebou v hloubi svých myšlenek a pokračoval a v očerňování sebe sama.

„Monstrum, jímž všichni pohrdají a ono pohrdá jimi. Které necítí nic jiného než spalující nenávist a nikomu neprokáže nic dobrého. Kdo střetne se se mnou, toho čeká jen zkáza.“

„ To není pravda, ten chlapec žije, pane a já jsem....“

„Mlčte! Nic o tom nevíte,“ okřikl jí znendání, ale v jeho tónu bylo něco víc. Stará bolest, která neutichá. Ba právě naopak stále tepe a rozdmíchává rány.

„ Co jsem dokázal tím, že jsem ho vytáhl ven?“

Na okamžik se zarazila nad nenadálou příkrostí a nepřátelským tónem jeho slov.

„Zachránil jste mu život. Učinil jste pro něho víc, než kdokoli jiný.“

„A co jsem tím získal! Ztratil jsem všechno,co jsem měl,“ zařval tak vztekle, že ji to až překvapilo.

„ Nikdy se mě nepokoušejte obhajovat. Spatřila jste tvář a udělal si podle ní úsudek, ale ona už není. Zbyla nicota. Tohle.... Tohle je ta tvář, ze které jste chtěla poznat člověka!“

Komnatou se rozlehl dupot bosých nohou a než se stačila nadát stál přímo proti ní, s obličejem jen kousek od jejího, plného zloby a odporu ke své vlastní osobě.

„Tak co si myslíte teď?“

Byl to on, muž z portrétu, jen pohublý, bledý jako křída a ztrápený.Až nyní, když se před ní tyčil jako zkázonosná hora, svaly na zaťatých rukách naplé k prasknutí, si uvědomila jeho skutečnou výšku. Štíhlá postava se širokými rameny. Stejné posmutnělé oči, stejné rysy. Jen krátké lehce rozcuchané vlasy na místo dlouhých, hladce oholené líce a ošklivá popálenina připomínající plát seškvařené oceli na bledém podkladu jeho kůže, pokrývající mu pravou část obličeje od čela až po bradu, táhnouce se přes část krku i obnažené osvalené hrudi, jež nebyla skryta v dlouhém černém hedvábném koupacím plášti.

Čekal od ní jakoukoli reakci ze škály těch, které zažil u jiných. Úlek, zděšení, opovržení, strach.... jen ne tu, která byla přirozenou pro ni. Bez jediné známky odporu se mu zahleděla upřeně do očí a s hrdostí svobodomyslné bytosti pronesla: „Vidím jen nešťastného člověka utápějícího se ve vlastím žalu. Myslíte si, že jste vše ztatil a jste zcela sám, přesto jsou zde bytosti, které vás ucívají a mají rádi, byť s vámi možná nejsou pokrevně zpřízněni. Bojíte se těch, kteří sou venku a oplakáváte ty, kteří vás zradili, ale opustí-li vás někdo v nouzi, pak to nebyl přítel a není hoden oběti, kterou mu prokazujete. Místo toho,abyste byl šťasten, že jste nezemřel zahazujete svůj život pro kousek spálené kůže. Vadou těla se duše nezohaví, ale krásou duše se zdobí i tělo. Je tolik lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře než vy, upoutáni na lůžko nemohoucí, odkázáni na péči jiných a přesto přesevšechno stále mají vůli žít. Měl byste se stydět.“

Na to -bez vyčkávání jakékoli odezvy- se otočila, došla ke dveřím a zmizela za nimi, ponechajíce Jonathana v rozpacích, napospas myšlenkám, které její řeč vyvolala.........