Syn temnoty- kapitola první- Muž-démon- ukázka 2. (připravuje se)

Duše démona se pozvolna ubírala ke spánku, navraceje původní čokoládový odstín Latharovým očím, nyní zaobírajícím se jediným cílem. Jezdec na černém koni, jenž se tak odhodlaným gestem postavil na mladíkovu stranu, vyvolával svými činy množství otázek. Od okamžiku, kdy byli s Allasseem zajati, přihlížel jeho počínání si vůči Guroty mučenému starci. Již když je svazovali , sledoval jak k muži uloženému na zapřežených nosítkách, v doprovodu mladíka předřepuje a s nevídanou něhou, která nebyla mužům příliš vlastní, opečovává jeho zranění. Navíc vřelost s níž jej stařík, ihned s vděkem chytil za ruku, byla přinejmenším zarážející. Po celu cestu, kdy kopíroval tempo tažených nosítek a kontroloval starcův stav, Lathar o tomto záhadném muži, skrývajícím svou tvář pod zrůdnou helmicí, v mysli přemítal. O jeho odvaze, pádnosti ruky a urozenosti chování, dalo by se již nyní vyprávět. Zasáhnout oštěpem pohybující se cíl na takovou vzdálenost, dokázal jen opravdu zkušený bojovník. Avšak jeho celkový postoj k mladíkovi i starci, jevil se skutečně podivným. Za svůj život poznal Lathar mnoho lidí, ale žádný jej tak nezaujal jako tento. Kdo ví, s čím vším ještě mohl vyrukovat.

Celou noc až do svítání probíhalo horečné jednání rady starších v honosné síni prastarých králů, jejichž sochy přihlížely počínání ve velkém poradním kruhu v samotném srdci místnosti. Starý král Gawen, zahalený ve svém kožešinovém plášti, všemu zádumčivě naslouchal ze zlatého lvího trůnu, symbolu jeho rezolutní moci a nezdálo se, že by se hodlal nějak aktivněji zapojovat do rozpravy.

Jeho prošedivělá hlava pouze čas od času přikývla pronášeným výrokům, popřípadě se hlubokými vráskami ověnčená ústa pohnula v tichém zkonstatování ke sluchu svého rádce. Bylo patrné, že je osud věžnů zpečetěn. U střeženého vchodu do síně, v závětří skupiny rozohněných starců, postávala trojice, nevěřícně naslouchající tomu, co je pronášeno. Kromě jezdce a mladíka tvořila ji navíc velice pohledná bojovnice, jíž k oběma poutal velice silný dlouholetý vztah.

„Předem je odsoudily,“ pronesla polohlasem.

„Ale proč? To z nich mají takový strach,“ zareagoval mladík.

„Nevím, Darene, ale zdá se, že je zatím něco víc.“

„Necháme to tak?“

Jen co se po otázce střetl jezdcův pohled s Darenovým, dospěl k jeho sluchu slabý zvuk šlehnutí, jenž v něm probudil neklid.

Rozběsněný, smrt skandující, dav jednohlasně přizvukoval počínání jednoho netrpělivce, odhodlaného vzít na sebe výkon smyšlené spravedlnosti, vypomáhaje mu házením kamení, trsů trávy a shnilého ovoce na muže, rozpaženýma rukama i tělem připoutanými ke kůlům na návsi. Latharovy končetiny se vzpínaly v okovech, když Allasseovi začala stékat krev ze šrámu na tváři a části krku. Povzbuzován vesničany k činnosti, rozhodl se fanaticky vyhlížející vyhublý muž, v bičování nacházející uspokojení vlastní vnitřní malosti, k další ráně. Bič se pozvedl do výše a práskačka na jeho konci vydala svou specifickou ozvěnu, avšak ne tam, kde měla, neboť nebyl zasažen trup Allassea, ale zápěstí samotného trýznitele. Přesně mířený zásah druhého biče vyrazil muži mučící nástroj ze zkostnatělých prstů a udělil mu navíc značně štiplavou poučující výstrahu. Pozornost všech, včetně ztrestaného jedince, se v nastalém tichu upřela k postavě jezdce, uschovávajícího svůj bič zpět pod plášť, stojíce nehnutě jako socha ve společnosti Darena a bojovnice. Následovala hluboká úklona, jíž vesničané projevili svou úctu a poddanost. Vskutku nečekaný vývoj situace pro oba přátele. Trojice se bezeslov rozešla směrem ke kůlům. Daren se v půli zbývající cesty zastavil u důstojného, úslužnost vzbouzejícího starce v dlouhém bělostném rouchu, vybaveného vysokou zdobnou holí, znenadání se objevícího na okraji davu. Jakmile se jezdec zahleděl na muže, mnoucího si bolavé zápěstí, se ihned jako na povel schlíple ztratil mezi lidmi. Zdálo se, že zde měl jezdec velkou moc. Zastavil se těsně před Allasseem a zadíval se na jeho zranění. I když se výsledný šrám nezdál příliš hluboký, přesto bylo nutné jej neprodleně ošetřit, aby jím Allasseova spanilost neutrpěla. Stal se předlohou ukázkového popisu urozených elfů. Jemná, světlá pleť bez vady. Dokonalé ušlechitlé rysy, velké výrazné oči, promlouvající bezeslov,v hustém rámu uhelně černých řas, blankytné jako letní nebeská klenba.. Postavy štíhlé a přesto urostlé. Dlouhé středně tmavě hnědé vlasy, měl nyní, v některých pramíncích po boji, lehce zvlněné a zpřeházené. Svým vzezřením rozhodně patřil mezi ty, na něž se po setkání jen tak nezapomíná.

Bezeslov se poté odvrátil k bojovnici, která pochopíce, co má namysli odešla k jedné ze starších žen

a cosi jí pošeptala do ucha. Chvíle osamění využil jezdec k předstupu před Lathara. Stojíce jen

nepatrný kousek od něho, mohl nyní spatřit v otvorech helmice oči modré jako tůně, v obklopení dlouhých řas. Dříve, než by se jen mohl pokusit příjít všemu nakloub, přichystal pro něho jezdec překvapení. Po několika vteřinách bezeslovného přihlížení, sáhl jezdec po helmě a odhodlaně ji sňal dolů. Zbavíce se strašlivého kovového vzezření děsivého monstra, spatřila světlo světa nezkonale půvabná tvář mladé ženy, s do poloviny zad sahajícími rovnými kaštanovými vlasy, jenž se vzápětí étericky rozpustily kolem ní. Porcelánová pleť, hebké plné nachové rty, menší, roztomilý pravidelně tvarovaný nosík a nepopsatelně podmanivý pohled, vyrážely dech. Dala si helmu do podpaží, postoupila o krok k Latharovi, tak, že její obličej byl jen nepatrný kousek od jeho a příjemně znějícím ztišeným hlasem pronesla: „Řekni mi jediný důvod, proč bych jim to neměla dovolit.“

Lathar se jí upřeně zahleděl do očí a odvětil: „Se vší úctou, kdyby si to chtěla udělat, neptala by ses mě.“

V jejím výrazu dalo se vyčíst, že se jí tato odpověď zalíbila. Krátkým mrknutím zaměřila se na poodhalenou část rudého znamení na jeho pravé dlani. To však on instinktivně ihned uschoval v sevřené pěsti.

„Dobře,“ pravila a poodstoupila ke starci s dlouhými bílými vlasy a vousy, s nímž až do tohoto okamžiku Daren rozmlouval a sama s ním pronesla několik slov, sledována Latharovým zaujatým pohledem. Zjistíc, že na prostranství přichází rada starších v čele s králem její rysy značně zpřísněly. Odezvou na tento fakt stalo se její přemístění přímo před zajatce, jímž radě zatarasila cestu.

„Odstup, Nyo! Rada rozhodla o jejich smrti,“ řekl král.

„Je-li tomu tak, pak to nemohu učinit.“

„Hodláš bránit výkonu spravedlnosti?“

„Pokud spravedlností nazýváte odsouzení těchto mužů, aniž byste jim umožnili se jakkoli vyjádřit, pak ano.“

„Podíle-li se na mučení tvého strýce.“

„Hloupost. Ti, co byli se mnou, moc dobře vědí, že nasazovali vlastní životy, aby ho zachránily. Je to sprostá lež a ty Arno, kdyby si byl pravý muž, řekl by si jak to doopravdy bylo,“ dodala, probodávaje Arna, stojícího po boku krále, vražedným pohledem.

„Chceš stát sama proti všem?“

„Není sama,“ ozvalo se z davu a po pravé straně Nyi se postavila bojovnice.

„A nikdy nebyla,“ dolehlo k nim zleva, kde se vedle ní postavil Daren.

„Na co ještě čekáte? Konejte svou povinnost,“ pobídl král muže kolem sebe, načež zareagoval Arno s jedním řadovým bojovníkem vykročením kupředu. Nya na tuto výzvu odpověděla po svém. Pustila bič a helmici na zem, shodila ze sebe plášť, čímž se odhalila speciálně vytvářená zbroj, svým sestavením imitující tvary mužského těla a tasíce meč se postavila v očekávání útoku, varovně pronášeje: „Jen to zkuste!“

Obdobně se zachovala bojovnice i Daren.

„Nyo,“ zvolala zlobně král.

„Ne,“ zakřikla jej vzpupně.

„Já nedovolím, abyste pro jedno neuvážené dětinské rozhodnutí zničili budoucnost celého světa. Desítky let se očkávalo až nadejde tato chvíle a nyní, když je vše přichystáno, výprava se sestavuje a pomoc přišla až k vám, byste byli schopni naši naději zničit svou zatvrzelostí, s níž přehlížíte to, co přímo bije do očí.“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o znamení a jeho zatracovaném nositeli, o proroctví ze svitků z Irgosu. Nevěříš-li mě, pak snad uvěříš v slova čaroděje. Zolthare,“ vyzvala Nya k promluvě bělovlasého starce v plné životní síle.

„Princezna má pravdu, Gawene.“ Toto titulování uvedlo oba vězně ve snad ještě větší údiv, než její tvrzení. Stali se svědky aktu, obrácení se dcery proti vlastnímu otci pro jejich záchranu.

„Svitky z Irgosu hovoří o krvavém znamení, odkazu létajícího démona, jehož nositel má doprovázet ženu našeho národa, od narození obdařenou výjmečnými schopnostmi na výpravě za královnou temnot a to dobrovolně o své vlastní vůli. Jen v jejich spojení je možnost nelézt srdce temnoty, Moriganino srdce a jednou pro vždy ji tak zničit a s ní i zlo, které po zemi rozsévá. Nositelem má být dítě zrozené ze spojení lidské čistoty a démonické síly. Syn temnot. A ten je právě nyní zde.“

Přes nastalý zmatek a vzrušení mezi lidem, v němž se dokonce i starší dohadovali mezi sebou o tom, co právě slyšeli, král zbrunátněl a vykřikl: „Požaduji důkaz pro obhajobu této pošetilosti. Mám-li zvrátit rozsudek rady starších a podlomit tak vlastní autoritu, žádám důkaz tvého tvrzení!“

Zolthar přikývl a rozvážným důstojným krokem přistupoval k zajatcům. Byl to vskutku majestátně vyhlížející člověk o jehož moudrosti promlouval každičký rys i hluboké vrásky tváře. Pomněnkové oči mírumilovně hleděly do Latharových a tenká ústa se lehce kmitla v náznaku uklidňujícího úsměvu, jenž ho měl přesvědčit, že mu již nic nehrozí.

Zastavil se kousek od něho a mírným tichým hlasem pronesl: „Chce vám zachránit život, tak se nebraň synku.“

Přestože tohoto muže doposud nikdy nespatřil, cosi v něm jej přimělo mu důvěřovat a bez odporu se podvolit. Zolthar stanul po Latharově pravém boku, okázale sňal látku z jeho dlaně a odhalil tak krvavé znamení létajícího stvoření pohledům všech přítomných.

Následovala opětovná směsice nejrůznějších reakcí šířících se davem. Od převládajícího údivu, přes obavy, projevy radosti i úzkosti, zloby v Arnově případě, až po vzbuzenou úctu. Král samotný zdál se být značně překvapen, stejně jako členové rady. Po vlně ohlasu, která prolétla celou vesnicí Nya netrpělivě očekávala otcovu odezvu. Nějaký čas trvalo než se rozrušené hlasy vesničanů utišily. Teprve poté se Gawen odvážil promluvit. Ačkoli byla jeho řeč krátká, přesto každý věděl co znamená. Změnu, změnu pro všechny.

„Pusťte je. Jsou mými hosty.“

Jakmile s radou starších vešel zpět do velké síně, začaly Latharovy s Allassem sundávat pouta. Nya se pokusila zmizet z centra dění dříve, než by se kolem stačil strhnout povyk. Míjejíce kůly, zpomalil ji Lathar, mnoucí si sedřená zápěstí svou přítlumenou otázkou:

„Ten muž z mýtiny, jak je na tom?“

"Zemřel,“odvětila, letmo se jej dotknouce pohledem a pokračovala dál, sledována jím i Allasseem.

„Co budeme dělat?“ „To netuším,“ zareagoval Lathar poněkud nepřítomně............