Tajemství víry (2007)-Kapitola sedmá - Nalezen sebe sama-ukázka 1.

 Tou samou dobou se na zcela jiném místě Prokletého hvozdu procvičovala Thara v lukostřelbě. Se zápěstími zpevněnými silnými koženými nátepníky natáhla tětivu luku a zacílila na slaměný terč daleko před ní, umístěný mezi dvěma, do země zaraženými, pochodněmi, které jej dostatečně osvětlovaly. Šíp se zarazil přesně do středu. Náhle měla nepříjemný vtíravý pocit, že ji někdo sleduje. Otočila se jako na obrtlíku a její pohled padl na Rigela, stojícího v dlouhém černém koženém kabátci a zářivě bílé košili kousek od ní.

"Ty a zde?"

Pousmál se.

"Ano. Jak vidím dost si se zlepšila."

"Myslela jsem že máte bojové cvičení."

"Už je u konce."

Na okamžik zaváhal a poté postoupil o krok kupředu.

"Chtěl bych si s tebou promluvit."

"Opravdu."

V jejím hlasu byl patrný lehce pohrdlivý tón, kterého si však Rigel zaslepen vlastními myšlenkami nevšiml. Vložila další šíp do luku, napnula tětivu a vystřelila. Druhý šíp se zabodl těsně vedle prvního.

"A o čem?"

"O nás."

Zadívala se mu nevěřícně do tváře.

"Ono je nějaké my?"

"Dobrá tedy, snad by bylo lépe říci o tobě a o mně, zdá-li se ti to tak lepší. Dosud jsem nepoznala dívku tak půvabnou a temperamentní jako jsi ty. Rád bych se ti dvořil, Tharo."

"Zvláštní. Nebyl jsi to snad právě ty, kdo se bál důvěřovat mně i lidem z vesnice, neboť jsme dle tvého názoru pohané nehodní čehokoli dobrého," rýpla si  jedovatě.

"Občas jsou má slova neuvážená. Odpusť, pokud jsem tě jimi nějak urazil."

Nyní byl již těsně u ní a díval se jí přímo do očí. 

"Tharo, jsem rytířem pravé víry. Na jihu Francie mám velké panství, majetek i moc. Mé celé jméno je Rigel z Narbonne. Tento titul něco znamená. Mohl bych ti nabídnout slávu, sílu, život v blahobytu bez strachu z církve."

"A co lásku," vpadla mu do proslovu Thara.

Na kratičký okamžik se nad její otázkou pozastavil.

"Jistě, jak jinak. Naučil bych tě i jak správně žít slovem Božím."

"Nechci jím žít," pronesla hrdě.

"Tharo jsi velice inteligentní. Sama víš, že zde nemůžete být v bezpečí věčně. Jednoho dne někdo překoná obavy z pověsti tohoto místa a vesnici objeví. Jedinou záchranou je přiznat za svou víru křesťanství."

"Ne, pokud někdo podle nezradí důvěru mého otce."

"Jen bible nás všechny může spasit před zatracením," přitvrdil ve svém pokusu o poučování.

"Bible, Rigeli je kniha plná mouder, avšak ne návod pro život. Nezáleží na vyznání ale na tom jaký jsi člověk. Muži, řídící se slovy bible mnohdy zabíjejí nevinné. Stávají se tak vrahy a takoví do vašeho Království nebeského nikdy nevstoupí."

"Nemůžeš hovořit o něčem o čem nic nevíš."

"Vím toho dost na to, abych si dokázala vytvořil svou vlastní představu o církvi. Povím ti to bez okolků. Nestojím o nic z toho co mi nabízíš. Nepotřebuji k životu ani slávu, ani moc ba ani blahobyt. Jsem šťastná tam kde jsem."

Rozešla se k terči a Rigel ji ihned rozezleně následoval.

"Kdo ty jsi, že si troufáš mne odmítat?"

"Člověk! Člověk, který se může rozhodova podle svého vlastního uvážení."

Vytrhla oba šípy z terče, strčila je zpět do toulce, jenž měla tentokráte upevněn u opasku dlouhé temně hnědé sukně a  chopila se kovového "dusidla" uhasínajícího pochodně.

"Ale proč? Jsem stejný jako ostatní mí druhové. Godefroy, Rodrigo i Sebastioen. Tomu jsi povolnost neodpírala."

Právě zhasila plamen první z pochodní když to řekl. Projela jí vlna vzteku, přimějící ji zacházet s Rigelem tak jak si zaslouží.

"Ne, ty nejsi jako oni. Chceš-li vědět proč, tak prosím! Hnusíš se mi. Jsi mi odporný nejen svým uvažováním ale i jednáním a chováním. Oháníš se slovy Písma a při tom jsi jej sám za tu kratičkou dobu co jste zde, již několikrát porušil. Bezdůvodným podlým útokem na Sebastiena, jemuž jsem zabránila pouze šťastnou shodou náhod. "-Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne velezradě, a kdo jej zatracuje propadne ohni pekelnému.- -Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví. Nebudeš dychti po ničem, co jeho jest.-" Desáté přikázání, Rigeli, to jsi pošpinil již první noc v tomto hvozdu, když si bez dovolení jako nějaký parazit, vnikl do našeho stavení. Kdyby tě tehdy nezastavil Gabriel, udělala bych to já s pomocí dýky, jíž jsem měla po celou dobu schovanou pod kožešinou. A poslední věc " - Spíše projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království-"

Brunátněl s každým proneseným slovem víc a víc podoben vražednému monstru.

"Je zvláštní že v bitvě z hranic hvozdu byl z každý z tvé skupiny alespoň povrchově raněn a jen ty jediný jsi vyvázl bez jediného škrábnutí. Jeden by si mohl téměř myslet, že jsi o těch mužích, co váš přepadli, věděl a zrovna tak opačně."

Stál jako temná hora s pevně secvaklými čelistmi a nevydal ani hlásku.

"Mlčení není dobrou obhajobou. Hlásáš slova Boží, ale tvým potěšením je jen bodat mečem do těl pomyslných nepřátel. Tvá duše je plná jedu zmije. Nemáš nejmenší právo honosit se stavem rytířským. Jsi jen ubohý závistivý a proradný tvor. Je mi tě upřímně líto. Nyní víš, proš s tebou nechci mít nic co dočinění. Doufám, že jsi spokojený."

"Kdyby zde stál Edmond, neodmítla bys jej."

"Edmond a ostatní rytíři mají více cti v řasách kolem očí než ty v celém těle. Nepovím ti co bych učinila, neboť zde nestojí on, ale ty a mě je z tvé blízkosti opravdu zle. Přeji ti dobrou noc."

Otočila se a rázným krokem odcházela pryč.

"Nebudeš mi odmítat to, co jsi byla ochotna poskytnout i tomu ubožákovi Sebastienovi," zařval a vyřítil se za ní.

"Slyšíš! Stůj, jestě jsem s tebou nedomluvil."

Dostal se až k ní a položil ruku na její pravé rameno. V tom prudce trhla hlavou a zakousla se do ní. S bolestný syknutím ji bleskově sňal a mnouce si stopy po zubech vyštěkl: "čarodějko!"

"Rigeli!"

Škubnul sebou jako by viděl ducha, když zaselchl Edmondův hlas. Postával opodál vedle přikrčeného Gabriela. Ten se ihned rozběhl k sestře a přitiskl se k ní, jako by ji chtěl chránit vlastným tělem.

"Ztratil jsi se snad?"

Rigel se pokoušel všemi silami zkrotit zuřivost, která s ním přímo cloumala, aby byl schopen vytvořit smyslupnou odpověď.

"Ano, nyní však již vím kudy se ubírat."

Pohlédl naposledy  na Tharu i tiše vrčícího Gabriela a zamířil kamsi mezi stromy.

"Jsi vpořádku, " zeptal se když přistoupil až k ní.

"Ano, teď již ano," skutečně se jí ulevilo, přímo cítila jak jí veškeré napětí vyprchává z těla.

Konečně byla schopná odvrátit tvář a zaměřit se přímo na Edmonda.

"Jak si mě vlastně našel?"

"To Gabriel. Přiběhl do tábora celý vyděšený, popadl mě za ruku a táhl za sebou pryč. Říkal, že prý potřebuješ pomoci, protože zlý člověk je moc blízko. Vlastně to bylo poprvé co jsem ho slyšel promluvit."

Pousmála se a s výrazem přirovnatelným k mimickému poděkování, pohladila Gabriela po tváři..

"Šaný, u moju súlori an tu šamsichaj alej. Kanas ngi tu Elisa, maj kartiti su lan tu han."

Vtiskla mu polibek na čelo, načež Gabriel odběhl zanechají Edmonda se svou sestrou v osamění.

"Opravdu je vše, tak jak má být?"

Nahklas si zhluboka oddechla.

"Někdy bych si přála na kratičký okamžik zmizet z dosahu všech lidí. Být někde, kde tě jen matka příroda svírá ve svém náručí a odhání od tebe veškeré zlo."

"Znám tem pocit," pronesl soucitně.

"Já takové místo měl. Nesčetněkrát jsem jezdíval na pobřeží nedaleko mého rodiště. Byla tam pláž z bilých hladkých oblázků, odřízlá od světa strmými stěnami útesů. Usedal jsem na velký balvan podobající se krunýři mořské želvy a pozoroval, jak si vlny se šuměním utíkají volně tam, kam se jim jen zachtělo. Při západu slunce se vody zbarvily dívčím ruměncem a zdáli zněly kostelní zvony. Měl jsem to tam moc rád."

Ač netušila, kde se v něm bere ta moc, dokázal ji dokonale rozptýlit a navíc ji přivedl na nápad, který jí vykouzlil v jeho vnímání přenádherný úsměv na lících.

"Věříš v mocnou sílu snění, Edonde?"

Zdál se poněku zmaten směrem, jakým se náhle jejich rozhovor ubíral, přesto, ač poněkud nejistě odpověděl: "Ano."

"Ulehni tedy dnes brzy na lože a nech svou znavenou mysl odpočívat. Děkuji ti za vše a přeji krásnou dobrou noc."

"Dobrou noc i tobě."

  "Je vše vpořádku," zajímal se Godegroy, jen co se Edmond vrátil zpět do tábora.

"Gabriel se mi zdál být velmi rozrušen."

"Nic se nestalo, jen spatřil velkého černého havrana ohrožujícího holubici a chtěl, abych jej od ní odehnal, dříve než by jí mohl ublížit."

"Tak havran, to je ovšem jiná."

Godefrou rozhodně nebyl žádný hlupák a Edmond velice pochyboval o tom, že by mu takováto odpověď jako odpověď kdy stačila. Tušil, že v lese mohlo k něčemu dojít a Edmond byl odvolán právě proto, aby se tomu mohlo zabránit, přesto po něm žádného dalšího vysvětlení nepožadoval.

"Dojdu ještě pro nějaké dřevo," nabídl se, aby se vyhnul zkoumavému pohledu jeho očí a také si trochu pročistil hlavu.

"Jen jdi."

Ještě než odešel, přelétl očima přes celý prostor tábora i Regelovu pokrývku na níž spával. Nebyl tam.

  Měl již téměř plnou náruč nasbíraných větví a mohl se směle vrátit. Ještě několik kousků, pomyslel si. Sehnul se pro jednu z větní poblíž jeho nohy a v tom za sebou zaslechl Rigelův hlas.

"Raději by ses k ní neměl tak upínat. Není taková jak se domníváš."

Podíval se na něj přes rameno a sjel si ho tvrdým odměřeným pohledem.

"Přestaň se plést do věcí, po kterých ti nic není, Rigeli."

Jízlivě se ušklíbl.

"Už tě také dostala."

"O čem to mluvíš?"

"Rozhlédni se kolem sebe. Copak to nevidíš? Všichni jí slepě důvěřují, ač rouhá se Bohu svou falešnou vírou i skutky."

"Měl by si jít spát, zřejmě toho na tebe dnes bylo příliš."

Jelikož neměl chuť se s ním dál vybavovat, choval se jako by tam již nebyl a pokračoval ve své původní práci. Rigel proto došel až k němu.

"Je to čarodějka. Měli by ji upálit na hranici pro výstrahu všech."

To neměl říkat.

Edmond vnímal jen jak mu z paží padají větve a svou ruku, která pevně stiskla Rigela pod krkem a přirazila ho zády ke kmeni nejbližšího stromu.

"Varuji tě, Rigeli, pro své vlastní dobro se od ní drž dál," vrčel na něj skrz odnažené zářivě bílé zuby.

Rozuměl jsi mi?"

Neodpovídal a tak jej ukázkově přiškrtil o trochu víc.

"Tak rozuměl," zařval mu do rudnoucí tváře.

"Ano," vysoukal ze sebe sýpavě, čímž si vysloužil opětovnou svobodu.

Edmond pološílený zlostí se okamžitě dal na ústup, aby si Rigela nevychutnal tak jak měl v úmyslu.

Tím k čemu zde mezi nimi došlo se veškerá nenávist jíž byl Rigel schopen cítit upřela k jeho sokovi a Thaře. Nesnesl by pomyšlení, že by jeho tak ostudně odmítla a Edmonda by mohla milovat. Když ne on, tak tedy nikdo!

Edmond se vrátil s několika větvemi, které cestou narychlo posbíral a s poněkud větší razancí je složil u ohniště. Na to se odebral ke své pokrývce. Natal čas spánku. Jak jeho zvykem, tasil meč, poklekl na jedno koleno a opíraje se o jílec se se skloněnou tváří tiše pomodlil. Poté se jen vysvlékl z kabátce a drátěné košile, ponechajíce si na sobě jen svou bílou plátěnou a ulehl. Netrvalo dlouho a víčka se mu začala klížit únavou. Než se stačil nadát propadal se hloubějí a hlouběji do světa snů.

Ucítil příjemně osvěžující vánek ve tváři a k jeho sluchu dolehlo šumění moře. Otevřel oči a spatřil ji. Thara seděla s úsěvem vedle něho v šatech bílých jako beránčí vlna a vpíjela se do něj pohledem. Pravou rukou se klidně opírala o zem z bledých oblázků, zatímco si s jejími dlouhými rozpustěnými vlasy rozmarně pohrával mírně vanoucí vítr.

"Zdravím tě, rytíři."

Posadil se a když se rozhlédl kolem sebe, nemohl uvěřit vlastním očím.

Byl to sen, ano musel snít. Jak jinak...... nemohl tomu uvěřit. Byli na pláži o níž Thaře vyprávěl té noci. Útesy, oblázková pláž i balvan připomínající obří krunýř mořské želvy. Vše bylo tak jak si pamatoval.

"To není možné," vydechl.

"Proč by ne. Ve snech je přeci možné cokoliv. Je to svět nekonečné fantazie, v němž může tančit v povětří mezi motýli, spát v loži z plátků růží, či se procházet po mostu z duhy. Tak proč by nemohlo být možné vrátit se do místa v němž ses cítil šťastný. Pojď," vyzvala jej, mrštně se vyhoupla do stoje a bosky došla až tam, kde její kotníky omývaly mořské vlny. Sluneční paprsky se  zaplétaly do její vlajících vlasů a měnily je tak ve vlnící se zlatou záplavu.

Zastavil se vedle ní a hlubokými nádechy vychutnával známou vůni moře, která mu tolikráte pomohla zapomenou na nenávist a hněv, jež pociťoval k vlastnímu otci.

"Pohleď na tu nádheru. Mnoho lidí hledá kouzla a magii v konání druhých jež odsuzují a přitom nevidí to, co mají přímo před očima. Toto je magie samotné matky přírody. Příliv a odliv, směr vanoucího větru, růst květin a stromů, fáze Luny, ba samo zrození je kouzlem. Právě věci, které se zdají být samozřejmostí, jsou zázraky bez nichž není života."

Sledoval ji a usmíval se.

"Svět se neřídí dle kázání a učených knih. Jde si svou vlastní cestou od počátku stvoření. Nezáleží na tom zda je jen jeden Bůh, nebo jich je vícero, nesejde na vyznání, ale jen na tomto. Byl to dar lidstvu, celému lidstvu bez výhrad. Dar z něhož jsme se měli těšit, velebit jej a konat vše pro zachování jeho krásy a jedinečnosti, aby mohlo naše potomstvo spatřit to, co jsme směli spatřit  i my."

Její myšlenky byly hluboké a hodné rozvah. Snad by měl oponovat ohledně otázky vyznání a Bohů, ale v podvědomí cítil, že má vlatně pravdu. Jak bylo možné, že slova, vycházející z jejích úst, vše co doposud znal a spatřil,  odhalovala ve zcela jiných barvách? Vše se zdálo tak logické a přesto to v jeho mysli vyvolávalo zmatek.

Bylo by možné, aby mocnost, rozhodující o událostech ve světě a oddělující správné od špatného, činila chyby? To by znamenalo, že mnohé, jež bylo učiněno na její příkaz s obajobou, že není jiné pravdy než té její mohlo být vlastně zlem, proti němuž vždy bojovali a snažili se jej vymýtit.

"Domníváš se, že jsme zklamali?"

"Ano. Váš Bůh prý stvořil tento svět za pouhých sedm dní a věnoval jej člověku, aby v něm žil a radoval se z něj. Místo toho se lidé handrkují o hlouposti, nenávidí se mezi sebou a vybíjejí navzájem. Vedou se nesmyslné války, z nichž mají prospěch vždy jen ti, co je rozpoutali a v povdzdálí pak spokojeně přihlíželi a bavili se svou mocí. Pro ostatní jsou pouze prokletími hladu, bídy, nemocí, neštěstí a smrti. Kolik nevinných zemřelo a ještě zemře pro rozmary vlivných. Účastníte se válek, jenž započali dávno před vaším narozením, pro všci, které se již nedají vzít zpět. Svět má budoucnost, pouze budeme-li žít v přátelství a míru. To však zdá se lidé nechápou.

Ježíš při ukřižování pravil : "Otče, odpusť jim, neb nevědí co činí." Obětoval se pro lidstvo, aby si konečně uvědomilo, jaké dělalo chyby a poučilo se z nich. Nic se však nezměnilo, právě naopak. Vše se sesouvá blíž a blíž zkáze. Prolévání krve nevinných starců, žen i dětí, vybíjení se pro zisk mamonu, rodiče zatracující své vlastní děti. Co se stane, bude-li to takto pokračovat dál? Tolik bych si přála, aby mezi jeruzalémským králem a muslimským vládcem zavládl mír a vy byste tak nemuseli riskovat své drahocenné životy. Je to ta nejkrásnější a nejčistší věci, která nám byla dána do vínku. Smíme jej prožít jen jednou. Pouze jedenkráte smíme cítit to, co cítíme a vidět to, co vidíme nenyn, neboť i když se po smrti zrodíme v jiné podobě, naše mysl a vzpomínky budou navždy uzamčeny, abychom mohli čerpat nových. Proto, chceme-li cokoliv učinit, konejme tak, dokud je čas. Rozumíš mi?"

"Ano."

  Pomalu se procházeli po břehu moře a téměř ani nevnímali, jak čas utíká. Zlatý kotouč na samém počátku dne dlící vysoko na nebi, se pozvolna ubíral dolů k hladině moře na obzoru a svou ohnivě rudou září zbarvoval vody tak, jako by byly promíchany s čerstvě prolitou krví.

"Toto místo pro mě mnohé znamená. Už bych ani nedokázal spočítat kolik času jsem zde od dětství trávil. Mnohokráte mi burácní příboje dávalo možnost zapomenout na potíže s otcem."

To ji zaujalo.

"Nechoval tě snad v lásce?"

"V lásce? Snad ani netušil co láska je. Jeho srdce se podobalo kusu ledu a projevy vřelosti či sympatií zrovna tak. Vychovával mě tvrdou rukou jedinečným osobitým způsobem. Příběh Sebastiena mi v mnohých úsecích přpomínal ten můj. Ale já se dokázal před šesti lety vzepřít, odejít a postavit se na vlastní nohy. Jednou ke mně vzáhl pěst, já ji sevřel a stáhl dolů. Jaké to pro něho asi muselo být překvapení. Mnohokráte jsme se pohádali ale ani jednou jsem se mu ještě nepostavil otevřeně tváří v tvář. Poprvé jsem se mohl volně nadechnout. Poté jsem vstoupil do řádu rytířů Templu, abych mohl pomáhat tam, kde je toho zapotřebí. Díky tomuj sem tak našel svou novou rodinu a ta mi vše špatné a zlé stonásobně vynahradila. Je to podivné," zachmuřil se jak nad tím uvažoval.

" Jsou to dva roky co zemřel a já přesto cítím stále stejně silné opovrření, zlobu a nenávist pokaždé, když si jen vybavím jeho obličej. Vlastně ani netuším proč. Aby prokázal tak zvanou otcovskou lásku všem, kteří ho znali, odkázal mi tituly a veškerý svůj majetek. Jako bych o cokoli z toho stál. Jako bych to potřeboval. Vše, po čem jsem možná kdysi dávno toužil byla laskavost a vlídné slovo. Leč toho se mi od něho skutečně ani v náznacích nedostávalo."

"A co tvá matka?"

"Matka? O té nic nevím. Nepamatuji si ji. Prý opustila otce i mě s jiným mužem asi rok po mém narození. Je-li tomu tak, nevím, zda je skutečně možné nazývat ji matkou. Pochopil bych že žena opustí bezcitného chotě, nikoli však své dítě. Krev své krve. Ponechala mě napospas osudu, od něhož sama uprchla."

"víš, mnohdy se prvda ohalí na zcela jiném místě než bychom ji očekávali. Nahlíží zpoza temného koutu vědomí a výjde nám vstříc v tom nejnepravděpodobnějším okamžiku. Kéž by byly jednoho dne tvé šrámy zhojeny."

"Našel se kdosi, kdo je jemnou tkaninou obvazuje," podotkl téměř pološeptem a váhavě k ní odvrátil pohled. Dívali se na sebe mlčky a tu k jejich sluchu zazněl hlas kostelních zvonů, letící přes moře na větrných perutích. Thara na okamžik odvrátila tvář k zapadajícímu slunci a usmála se.

"Je čas návratu."

Sehnula se a zvedla drobnou perleťovou mušličkou, které moře doneslo k jejím nohám. Poté ji položila do Edmondovi dlaně.

"Na památku. Bude ti připomínat tento okamžik a místo, které si tolik miloval. Jednou jej možná opět navštívíš a až uslyšíš hlasy zvonů, vzpomeneš si proč stojí za to žít."

Překryl svou rukou její, stále spočívající v jeho dlani a prsty jí zlehýnka pohladil.

"Vzpomenu si na tebe."

Thařin úsměv a lesk jejích očí se propadal do třpytivé záře.

Procitl.

Bylo krátce před úsvitem a jeho druhové stále ještě sladce spali. Oheň pomalu dohoříval a všude bylo nebývalé ticho. Ani ptáci ještě nezačali prozpěvovat k oslavě nového dne. Snad by se ještě pokusil usnout a vrátit se do přenádhernéo snu, to by ovšem nesměl pocítit cosi ve své dlani. Pozvedl ji k očím a povolil sevření prstů. To co spatřil jej ohromilo. Zrak mu utkvěl na malé perleťové mušličce, té samé mušličce, kterou mu v jeho snu na rozloučenou darovala Thara.

"Snad ješě stále sním," pomyslel si v úžasu. A přeci tu byla. Musel si promluvit s Tharou, hned teď. Vstal, oblékl si drátěnou košili i ochranný kabátec a opusil tábor. Bez meče i bílého svrchního kabátce a pláště s osmicýpým matlézským křížem. Chtěl jen jediné, vidět Tharu a zeptat se jí na to, co sám bez její pomoci nedokázal pochopit.

  Namířil si to přímo k vesnici, když mu náhle cestu zkřížil rozesmátý  Gabriel a okamžitě mu v euforii skočil kolem krku a objal jej. Edmond měl co dělat aby  nečekanou váhu dospělého muže ustál.

"Dobré ráno Gabrieloi, nevíš kde je tvá starší sestra?"

"Hledáš Tharu?"

"Ano hledám."

Už se na nic jiného nezaptal, jen mu naznačil, aby jej následoval.

Dovedl jej na palouk se skálou, z níž vyvěral drobný vodopád, kde se Edmond sešel s Tharou onoho rána po uvítací slavnosti.

Před kratičkým okamžikem vystoupila z koupele a nyní si uvazovala šněrování na temně modré šatové sukni, sahající jí až po ňadra. Vlasy měla ještě seplé jehlicí a v obdelníkovém výstřihu bílé košile, s volnými zvoncovými rukávy a rozparky pro volnost paží, se jí na pokožce veldle kožené šňůrky, na níž bylo zavěšeno cosi skrytého pod látkou, leskly krůpěje vody.

Gabriel na ni ukázal a rozběhl se za ní. Se svým obvyklým okouzlujícím úsměvem mu otevřela náruč a poté spatříc Edmonda mu vyšla vstříc. Bratříček si oba změřil hloubavým pohledem, na to poskočil jako srnka a vytratil se kdesi mezi stromy.

"Dobré ráno, Edmonde. Přivstal sis. Dnes bude horký, dusný den."

"Dobré ráno. Tharo musím si s tebou o něčem promluvit," přistoupil netrpělivě rovnou k věci.

"O čem?"

"O tomhle."

Rozevřel dlaň a nechal Tharu, aby si prohlédla perleťoovu mušličku.

Zahlededěla se mu zpříma do očí a vyslovila něco co mu naprosto vyrazilo dech.

"Říkala jsem ti, že ji máš na památku."

"Ale jak? Byl to přeci jen sen."

"Ve snu je přeci možné cokoliv."

Vybavoval si, když mu toto tvrdila i v jeho snu. Další záhada na rozšiřujícím se seznamu týkajícím se její osoby.

"Ano, ale povětšinou si z něho nic do reálného života nepřinášíme. Byl jsem k tobě upřímný, měla bys být také."

"Jsem k tobě upřímná," pronesla zarážejíce se na podtón výčitky promlouvající k ní z jeho hlasu.

"Tak mi to tedy vysvětli. Něco předemnou skrýváš, ale netuším proč."

"Protože mám strach," přiznala sklesle.

"Strach? Ale z čeho?

"Z toho, že to nedokážeš příjmout. Ano, máš pravdu, je něco co jsem ti zamlčela. Nyní zřejmě nastal čas, to napravit. Já..........."

"Tharo, Tharo," přerušilo ji Gabrielovo náhlé  úpěnlivé zvolání, když přibíhal s čímsi v náručí.

"Co se stalo? Ale ne."

Vložil jí do rukou malého slabě dýchajícího zajíčka s hlubokými krvavými šrámy po těle.

"Liška, ošklivě ho potrhala."

Při pohledu na zuboženého umírajícího tvorečka propadl Gabriel v histerický pláč při němž chodil bezcílně sem tam a pěstmi se vší silou bušil do hlavy. Edmond k němu přiskočil a snažil se zachytit jeho ruce, aby si neublížil.

"Bude to dobré, Gabrieli. Zase to bude dobré," snažil se jej uchlácholit, když si jej přitiskl k sobě a sevřel v objetí, aby ho trochu uklidnil.

Po chvíli, ani nevěděl jak dlouho to vlastně trvalo, k nim přistoupila Thara."

"Gabrieli, neplakej, podívej se."

Zrak Gabrielův i Edmondův se upřel na zajíčka v Thařiných dlaních. Po zraněních nebylo ani památky, uzdravil se. Žil.

Podala jej Gabrielovi a v momentu vystřídala přívaly hořkých slz šťastný úsměv, jehož zdobily poslední démantové slzy, stékající mu po tvářích. Edmond stál jako solný sloup, naprosto zkoprnělý a Thara si toho samozjřejmě všimla. Nebyl to nejlepší způsob jak mu odhalit skutečnost, svůj dar, ale nemohla jinak. Musela pomoci bratrovi. Pohladila ho po líci a zašeptala: "Běž ho ukázat Elise."

Pokýval hlavou a pádil k vesnici co mu nohy stačily.

Se vší opatrností se otočila v neklidném očekávání se zadívala do Edmondova obličeje.  Očividně se stalo to, čeho se nejvíce obávala.

Po nekonečně dlouhém tichu, které se pozdávalo hodné vyplnění celých let hlesl: "Rigel měl pravdu, ty jsi čarodějka."...........