Legenda meče moci - Kapitola patnáctá - Hrozba nesmrtelných démonů
V naprostém fyzickém vyčerpání se, doslova, doplazili z vody na břeh, kde se padnouce na pevnou zem pokoušeli vzpamatovat z
prožitého zážitku.
„Omlovuvám se. Ten slib, asi nebudu moci dodržet,“ vypravila ze sebe ztěžka odechujíc, dívaje se v leže do krápníkového stropu nad
sebou.
„To nic. Už si pomalu začínám zvykat,“ odvětil Baile a v únavě se začal smát, i když vůbec nevěděl proč.
Silná tepavá bolest, prorážející svaly celé její levé nohy, jí přinutila se posadit a zkontrolovat, jak to s ní po útoku démona vypadá. S
obtížemi ji vytahovala z vysoké boty, a v okamžiku, kdy se blížila ke špičce ustrnula. Její pohled padl na ošklivě krvácející ránu,
kousek nad kotníkem, v níž byly jasně patrné otisky zubů.
Vytáhla z torny kus vodou nasáklé tkaniny a pokusila si jím nohu obvázat, dříve, než by si toho, kdokoliv mohl všimnout. To se jí však
nepodařilo, neboť Tristan, jenž zaregistroval její nezvyklé chování, něco tušil. Přiklekl si k ní na jedno koleno a zahledíce se jí do
očí, vzal do dlaně její ruku, v níž svíraje tkaninu, kryla své zranění.
„Je to jen škrábnutí.“
„Podívám se.“
S něžností jí odendal ruku stranou a zhrozil se.
„Ale ne.“
„Vypadá horší než je,“ odvětila a začala si nohu obmotávat. Bylo mu jasné, že s ní, v její zatvrzelosti, nikterak nepohne.
„Počkej,“ zarazil ji,sám se ujal utahování uzle i opětovného vpravení nohy do boty.
„Pomůžu ti,“ řekl, když se zvedala.
„Nemusíš se obávat. Můžu jít úplně klidně sama,“ odvětila, avšak, když došlápla, lehce zavrávorala. Od případného pádu jí Tristan
uchránil svou pohotovou přítomností. Dal si její ruku kolem ramen, a berouce jí pravicí kolem pasu, pravil: „Ty můžeš klidně jít, a já
tě zase můžu doprovázet.“
Rezignovala a na jeho pousmání mu odvětila stejnou měrou.
„Takže, teď tudy,“ zeptal se, jakmile došli ke klenutému portálu.Nadechla se k odpovědi, ale již ji nevyslovila, jelikož ticho jeskyně
náhle narušilo hluboké vlčí zavytí. Jen na sebe pohlédli a již vešli do tunelu, jenž se zdál nekonečný.
Na jeho opačném konci byla patrná světla pochodní, která se stala jejich navigačním bodem.
Čím blíže jim byli, tím věčí pocit podivné úzkosti na ně padal. Nejednalo se o strach, či hrůzu z neznáma, spíše o podvědomé
upozornění na přítomnost něčeho nedobrého s čím se měli co nevidět setkat.
Vycházeje z útrob tunelu, ocitli se v překrásné a přesto chladně a negativně působící rozlehlé síně, jejíhož konce nebylo možno pro
vládnoucí přítmí, dohlédnout.
Z trhlinovité letité kamenné podlahy se až do vysokého stropu tyčily obří sloupy, s tepaně zdobenými mohutnými těly, podepírající,
silné křížové klenby, jejichž mistrné vyhotovení, s vystupujícími obrysy tváří a částí těl bylo hodno, nehynoucího obdivu. V úžas je
přivádělo zjištění, že se právě tyto tvary, jasně ozářené, pro oko nepostřehnutelným zdrojem, počaly po několika jejich krocích sami
od sebe pohybovat.
Působilo to jako by plynuly s prostorem. Jen se tak vznášely, jako při tanci navzájem se dotýkajících duší ve zlatavé lázni, ukazujíce
jim směr, kterým pokračovat.
V prostoru mezi symetricky rozmístěným sloupovím se v popředí před jejich zraky vyjímal sloupec z rudých pulzujících kruhovitých
paprsků, volně stoupající do výšin, rozplývajíce se v temnotách. Monumentálnost tohoto výjevu rovnala se honosnosti oltářů,
uchvacující nikoli oplívajícím bohatstvím zlata a drahého kamenní, ale naopak prostotou a úctou, jenž vzbuzuje v srdcích věřících.
V pozadí za touto nevšední enegickou clonou, byla znatelná uzavřená brána, za níž podle jejich úvah i toužebných příní, skrývalo se
jedno jediné - Cromův meč moci.
Feye však dělalo starost, že zde nikde nevidí svého vlka. Jiné východu kromě tunelu a brány před nimi tu není. Jistá si tím, že jeho
volání přicházelo právě odtud, stíhal ji neklid z jeho nepřítomnosti. Kdyby se pohyboval někde v temných zákoutích sálu, přeci by k
ní dávno přiběhl. Avšak nestalo se tak a po jeho bílé hebké srsti tu nenalézala jediné stopy.
Netušila, co to vše znamená, neboť v úzkém vztahu, který mezi ní a vlkem od jejího dětství vládl, se opravdu nic podobného
nepřihodilo. On byl jí a ona jím.
Dokonalý soulad myšlenek i vnímání, který nyní nenacházela.
Jako by jeho existence na této zemi zmizela, a vše co s ním prožila stalo se pouhým snem. Bludem, šálícím jí v dobách osamění.
Necítila jej. Nevěděla co s ním je a to rozhodně nebylo dobré znamení.
V posvátné zdrženlivosti, procházeli gigantickými prostory, v nichž měla ozvěna svůj domov, nespouštěje oči ze šarlatově rudých
světelných obručí, jenž jim varovně křížily cestu k bráně.
„Co to, sakra, zase je? Co to na nás zkouští,“ popřemýšlel si nahlas Baile, zastavíce se po boku ostatních kousek před kruhy a z
neznámého důvodu, jej cosi přimělo pokusit se paprsků dotknout.
„Baili ne,“ varoval jej Tristan, ale již příliš pozdě.
Pouhé letmé setkání konečku jeho prstů a kruhů způsobilo, že se se okruží proměnila s hukotem v hvězdicovitý útvar, chrlící krvavou
zář do všech stran sálu a přítomné přinutil couvnout, následovně, měníce barvu jako pokožka chameleona, přes zelenou a modrou až k
bílé, která se nečekaně vytratila v povětří a s sebou odnesla i světla všech v sálu planoucích pochodní, rozsévaje kolem sebe děsivou
nicotu. Zkázonosnou tmu, z níž znenadání povstala postava posledního a nejhrozivějšího démona, skrývajícího se v dlouhém plášti s
kápí, tvořená černým kouřem,obklopeným mrtvolně bledou aurou nejjasnější hvězdy podsvětí, jenž zářila uprostřed jeho vznášejícího
se těla.
V úleku sáhli Baile s Denicem po jílci svých mečů, avšak dříve, než by jej jen mohli povytáhnout z kožené pochvy, k nim démon
vstáhl umrlčí pařáty a vzniklou tlakovou vlnou všechny odhodil do dáli, vzájemně je oddělíc jeden od druhého. Náhle ocitli se každý
osamocen ve svém vlastním alternativním světě, který jim démon vytvořil,vyhledaje v jejich nitru nejčernější noční můry, jež svým
příčiněním změnil v holou, mráz nahánějící skutečnost. Nevidě ostatních, změnil pro ně démon svou podobu v to, z čeho měli
největší strach.
Denicův pohled padl na stříbrnou celistvou tvář luny, svým svitem pokrývající hluboký les kolem něj, vonící čerstvou deštěm
navlhlou zeminou a nasáklou kůrou stromů.
Tu za svými zády zaslechl, až příliš dobře známé, hrůzostrašné zavytí, které jej přimělo otočit se.
Nedaleko něho, stálo, vzpřímeno na zadních bězích, huňaté stvoření noci, nesoucí ve svém vzezření onu děsivou kombinaci člověka a
vlka, jehož podobu spatřil naposledy toho krutého dne, kdy mu zavdalo příčiny, státi se mu prokletím nejčernějších snů. Hrůzou,
která se k němu pozvolna začala přibližovat, ceníce na něj krví potřísněné tesáky.
Bezmoc přepadla Baila v prozření, přicházeje se zjištěním, kde, že se to nachází.
Potácel se na obrácenné hlavici sloupu, ve výšinách a v okolí nic jiného než vzduchoprázdno. Náznaky země v hlubinách pod ním, čas
od času narušované obrysy proplouvajících mraků.
Nebylo nic, čeho by se mohl zachytit či přidržet. Nic, jen jeho v závrati se třesoucí nohy na nejtitěrnějším kousku pevné půdy, jaký
kdy viděl.
Dříve než se pokusil o cokoliv dalšího, nechal Tristana prožít nejbolestnější okamžiky jeho života. V obklíčení hořících domů, z
jejichž střech šlehaly vysoko do nebes vražedné plameny, mezi zkrvavenými, popelem posypanými těly mrtvých vesničanů. Spatřil
sám sebe jako malého chlapce.Vcházeje do přítmí mezi dvěma prozatím nezapálenými domy, o cosi zakopl a spadl. Přivykaje zrakem
šeru, rozeznal tvář otcova nejlepšího přítele a pravé ruky na válečných výpravách, Logana. Vyděšen z jeho znetvoření, popolezl mezi
naskladněné dubové sudy s medovinou. Po chvíli, letmo odvraceje tvář, utkvěl jeho zrak na výjevu, jenž se doživotně vryl, nejen do
jeho mysli, ale hlavně mu způsobil ošklivou jizvu na srdci.
Nevlastní matka vběhla před otce a chráníce jej vlastním tělem, padla smrtelnou ranou, jenž mu byla určena. Viděl jak otec vraha
usmrtil a poté, svíraje Braenino mrtvé tělo v náručí, svou ženu oplakával.
Přihlížel, jak se oči otce a syna setkaly v jediném a zároveň posledním pohledu.
Bojovník, s nímž se utkal uprostřed rudých skal, přibližoval se k otci ze zadu, dřímaje sekyru v rukou. Chlapec sáhl za svá záda, avšak
toulec byl již prázdný.
Ostří sekyry se pozvedlo do výše a poté se již s neochvějnou jistotou zabořilo do otcova těla.
Tristan ještě cítil sám na sobě, jak jej uchopily Bailovi ruce, ochranitelsky mu zabraňující vyjít z úkrytu a v okamžení se mu obraz
změnil.
Ocitl se uprostřed válečné vřavy, dobře mu známé z jeho snů a v dáli před sebou spatřil Feyu, bojující se svým bratrem.
Čas, kdy jej měla, s jeho krví na rtech zabít se blížil a Tristan moc dobře věděl, co bude následovat.
Právě tomu se rozhodl zabránit, v přesvědčení, že nejde-li změnit minulost, pak se o to může a musí pokusit s budoucností.
Tlapa jejího vražedného krvelačného spřízněnce v úplňku, ji v úderu odmrštila daleko od sebe. S bolestmi se pozvedajíce spatřila, jak
se k ní vlkodlak přibližoval. Uslyšela hlas Nemeda, jenž se jí, zvednouce zaříkávačovu ATHAMÉ, rozběhl napomoc a odvrátíce tvář
zpzorovala stín, který jej náhle překryl.
Nebyl to však vlkodlak, jemuž patřil.
To ona.
Ona pozvedla paži a svými rostoucími spáry skolila Nemeda k zemi, rozdrásajíce mu hrdlo. V hrůze hleděla na to, jak k němu pokleká
a hladově chlemtá krev vytékající z jeho ran.
Její žhnoucí oči se po chvíli pozvedly a střetly se s Feyinými. Jízlivě se na ni usmála a napřímíce se, kráčela k ní. Jen nepatrný
kousek od sebe samé se druhé prokleté já zastavilo a výrazem na cosi upozorňujíce pohlédlo do strany. Feya učinila totéž a zděsila
se.
Nyní již chápala, co měla v úmyslu.
Tam před nimi vyčkával Denic a oba bratři.
„Ne. To ti nedovolím,“ řekla Feya a tasila meč.
Druhá Feya s výsměšnou poklonou učinila to samé a již se ostří dvou naprosto stejných mečů, střetla v prvním steči.
Každý z nich bojoval se svými přízraky po svém. Každý s nezměrnou vervou, kterou v sobě ve střetu s vlastními děsi, dokázali najít.
Nezáleželo na tom, s čím válčí, ale že se o to vůbec pokusili. Jakákoliv obava, zdá se menší a slabší, máme-li dostatek odvahy, se
alespoň pokusit se jí postavit. Zde ovšem nikdo ze zúčastněných netušil, jak se vše bude dále vyvíjet. Snad ani sám démon, jenž je
pokoušel.
Denic se ubýbal tlapám útočícího vlkodlaka, jak jen to bylo možné. Využíval svého štítu, jehož měl neustále při sobě, nejen k zákrytu
před zraněním, které by zanemeno jedno jediné a neměnitelné- osud hladového netvora úplňku, s nově se rodícím dnem se opět
měnícího v člověka, netušíc vlastních provinění; ale i jako účinné zbraně, s níž nejednou uštědřil tvoru několik tvrdých úderů do hlavy
či hřbetu.
Balancující Baile, jemuž se v došlapu na okraj hladké obrácené plochy, hlavice sloupu, oddrolila jeho část po chodidlem, se
pokoušel sám sebe uklidnit.
Přidřepl si, opíraje se prsty rukou o zem zavřel víčka a zhluboka dýchal ve snaze zkoordinovat nedostačující dech se zbrklým rytmem
vlastního srdce, tepajícího tak silně, že jej slyšel i ve své hlavě.
V menších i větších vzájemných soubojích si klestíce cestu k Feye a Morfanovi, nasazoval Tristan vlastní život, aby zamezil konci
toho Feyna.
Nezáleželo mu jak, ale ona musela přežít za každou cenu. Nesměl připustit, aby dalšího člověka, kterého miluje, zavraždili, a on s tím
nemohl nic udělat.
Tentokráte ne.
Hrot zářícícho meče se přemístil do polohy, v níž měl zasáhnout cíl a nevyhnutelné pozvolna stávalo se skutečností.
V souboji s vlastní osobitostí, odrážela se vyrovnanost sil obou aktérek, kdy meč proti meči, nedokázal předčít jeden druhý a zvítězit.
Kterýkoliv výpad či úkrok, jakákoliv strategie, přicházely ve stejnou dobu s totožnou razancí. Jen jedna jediná drobná skutečnost
odlišovala ženy od sebe; a to Feyina zraněná noha, jíž způsobené nepatrné oslabení, rozhodlo se její temné dvojče využít pro svůj
prospěch a klamem a triky, hodlalo ji zahnat do úzkých.
Odstrkujíce se navzájem od sebe, v nutnosti učinit si tak dostatek životního prostoru, rozhodlo se k podlé lsti, kdy oddalující se
Feyu, bleskovým horizontálním máchnutím volné levé ruky, zasáhlo protáhlými sklovitými nehty do tváře, rozseknouce ji do úzkého
táhlého krvácejícího šrámu.
Pouhý kratičký moment, kdy Feya pod vlivem zranění částečně pootočila hlavu, obličejem do strany, stačilo temné já využít,
nepostřehnutelným pohybem se přemístit k ní a tvrdě jí dupnout právě na onen poraněný kotník, jenž měla na svědomí muréna v
černém jezeře. Pod bolestivou ztrátou rovnováhy a pozornosti, podařilo se mu jí odzbrojit.
Feya se však nehodlala vzdát.
Po jejím způsobu protočila prokletá zápěstím paže svírající meč a pozvedla jej do výše. Ostří však dopadlo naprázdno k zemil, neboť
se mu Feya, potlačujíce v sobě vnímání bolesti, vyhnula dvěma za sebou následujícími přemety vzad. Dospějíc opětovně k meči
sevřela jeho jílec v dlani, vyhoupnutím přes ruce se napřímila, a odvrátíce se k soupeřce čelem jen přihlížela, jak se ve výpadu
nabodla na hrot.
Zdálo by se to jako vítězství, avšak očekávaný triumf nepřícházel.
Žena pohlédla na, v měsíčním svitu se lesknoucí, kov zabodlý v sobě, poté na Feyu a počastovala ji jedovatým opovržlivým
pousmáním.
Ustrnula v údivu, který ji dal prohlédnot mlžnou clonu, jenž jí až do této chvíle svírala v přeludu.
„Nelze tě zabít. Nebojuji sama se sebou.“
Toto její objevné oznámení odehnalo úsměv ze rtů bojovnice do neznáma, výměnou za sebe přinášeje pichlavý pohled narůstající
nenávisti.
Morfanovo tělo padalo k zemi na přechodu mezi životem a smrtí, doprovázené zrakem Feiy, skláněnící se, se zářivým mečem v
rukou nad ním.
Lhůta jíž mělTristan k dispozici se chýlila ke svému zdrcujícímu konci.
Volal na ni jménem, aby ji upozornil na nebezpečí, jenž jí hrozí, avšak nevnímala jej. Jako by snad ani v její realitě neexistoval.
Byl již téměř na dosah.
Aniž by Feya postřehla jak, přemístilo se její druhé, se zlem zpřízněné, já v prostoru a fyzicky se opět zjevilo nedaleko mužů, ze
společenstva.
Cosi jí našeptávalo jak se zachovat, a tak bez jakékoliv zaváhání nahmatala v brašně, jíž měla stále při sobě, zavěšenou přes hruď,
rukojeť biče ve zpodobění draka a roztočíce jej nad svou hlavou, švihem obtočila ohnivý nástavec s práskačkou, kolem jejího zápěstí
a tahem, jej odvrátila od původního směru.
Tristan doběhl až k Feya, odsunul ji stranou, otočil se a spatřil nečekaně povědomí obraz hustého černého kouře, zhmotněného do
tvarů lidské postavy, vznášející se nad zemí, jenž mu byla až příliš dobře známa z noci po střetnutí se se Satyrem a Faunem. Žádná
konkrétní tváž ani podoba.
Společně se strašlivým skřekem, začal se na démonově, zápěstí tvořit jakýsi větvící se cejch, rozšiřující se po celé paži až k rameni.
V trýznivých mukách rozhodl se nenávratně dáti Feye zakusit vše, co sužovalo jej mnohokráte umocněněji. Proto si přendal meč do
druhé ruky a za Feyna srdcervoucího výkřiku, uskutečnil svou pomstu, kteráv jiném souběžném světě, stihla stejnou měrou člověka,
stavícího se do cesty samotné smrti.
Baile, zasažen urputnou úzkostí a strachem z výšky, jenž jej obklopovala náhle zaslechl Feyin výkřik. Přiměl jej otevřít oči a napřímit
se, v děsu, nesčetněkrát převyšujícím jeho vlastní, neboť srdce se mu rozbušilo naznačujíce, že se přihodilo něco zlého.
Denic, skolený na zem, uhnul hlavu před úderem vkodlačí tlapou. Výkřik, jenž dospěl i k jeho sluchu, vehnal do jeho žil nezkonalou
zlobu a nenávist k bytosti, která jej ohrožuje a zamezuje mu být při zbytku společenstva, s takovou vervou, že uchopil rukojeť dýky,
ležící kousek od něho a ostřím, prudce pronikajícím vrstvou chlupů i svalstva, spár naskrz probodl, propojujíce jej se zemí.
V té chvíli, se s ním a zároveň i Bailem vše zatočilo a naráz se ocitli zpět v rozlehlém sále, kde v dosavadním uvěznění světelných
obručí, držících je jako osy ve svém středu, stali se v naprostém šoku svědky události, jíž by se nikdy nenadáli.
Na chladné kamenné zemi v těsné blízkosti démonovy siluety, ležel Tristan, jehož v Feya zoufale objímala, pravou, krví potřísněnou,
rukou, překrývaje mu hlubokou bodnou ránu v břiše, ve snaze alespoň částečně zastavit krvácení.
„Tristane,“ zvolal Baile a pokusil se stěnou z paprsků proniknout. Jen tak učinil, odrazila jej neznámá síla zpět do středu kruhu.
Nemohl dělat vůbec nic.
Feya se, s tvářemi zkrápěnými jejími slzami, podívala na démona a s úpěnlivostí v hlase pronesla: „Prosím, už dost. Chceš-li vem si
místo něho mne. Měj slitování.“
Démon vyčkávající v zádumčivosti z nevídaného projevu citu, který mu nebyl v takovéto míře nikdy znám, postoupil o něco blíže.
„Zadrž,“ ozval se náhle hluboký mužský hlas, jenž přiměl démona a následovně i uplakanou Feyu, tisknoucí se, k vědomí ztrácejícímu
Tristanovi, a zbylé dva druhy, odvrátit pozornost k přítmí mezi nedalekými sloupy..........
